Články překlad

TERAPIE ZAMĚŘENÁ NA ČLOVĚKA -  NEPOCHOPENÍ ROZDÍLŮ  V PARADIGMATU?

 Jerold D. Bozarth

University of Georgia

         Následující přednáška se zabývá některými nedorozuměními v proudu na člověka zaměřeného přístupu. Kritizují Rogersovu konceptualizaci podmínek nutných a postačujících pro terapeutickou změnu osobnosti ( Fay a Lazarus, 1992, Norcross, 1992 ) a Rogersovu teorii vcelku ( Cain, 1993, Quinn,1993 ). Některé z jejich tezí jsou zkoumány a jejich výzkumné postoje byly inspirovány kontextem Rogersovy teorie. Nepochopení na klienta zaměřené teorie a praxe interpretované z hlediska jiných teoretických systémů je důsledkem paradigmatického rozdílu mezi na klienta zaměřenou terapií a jinými terapeutickými teoriemi.

"Co když jsou v jádru pobídky stejně motivačně naléhavé a účinné, jako je tendence k sebeaktualizaci " (Quinn,1993, s.11)?

" Myšlenka univerzálně platných faktorů je produktem školácké krátkozrakosti a napadá princip na míru šité terapie podle potřeb pacienta "  ( Fay a Lazarus, 1992, abstrakt ).

"... kdyby měl Rogers pravdu, neexistoval by žádný problém ve vztahu k obtížnému učení se specifickým technikám - být vřelý, opravdový, kongruentní, empatický a ustanovit období dobré terapeutické aliance "   ( Fay a Lazarus, 1992, s.3)!

" A co je horšího, Rogersovy spory zvěčnily zjednodušené formulace  a jednotnou formu léčení pro veškerá klinická setkání ( Norcross, 1991, citováno viz Norcross, 1992, s.2).

"... potenciál na klienta zaměřeného poradenství je silně omezen díky poměrně malému počtu informací, které do něj byly vloženy " ( Cain, 1993, s.135 ).

            Zmíněné citace ukazují proces a pozice autorů, kteří kritizují teorii a hypotézy formulované Carl R. Rogersem. Tento proces je ve své podstatě zamítnutí základního předpokladu přístupu  ( tendence k sebeaktualizaci a zplnomocnění klienta ) jako neudržitelného či sporného.

Kritizuje jeho teorii z hlediska jiných referenčních rámců. Postoj zastávaný těmito autory je odstupňován podle názorů jednotlivých terapeutů coby expertů pro léčení klienta a změnu jeho chování. Z toho vyplývá, že jejich teoretické argumenty nenásledují Rogersovu teorii s pochopením.

            Záměrem mého článku je upozornit na některé z faktorů, které leží v pozadí daných nepochopení, a označit základní vlastnosti na klienta zaměřeného paradigmatu.

 

TEORIE

Začněme krátkou rekapitulací Rogersovy teorie.

            Existuje přirozená motivační síla lidských bytostí, která je konstruktivní    a směřuje k růstu. Je to snaha o sebeaktualizaci. Tuto přirozenou tendenci k růstu ničí podmiňovaný pozitivní postoj pro něho významných osob, který jedinec přijímá, vnímá a zvnitřňuje. Pokud si vytváří k sobě podmíněně kladný vztah, narušuje se jeho úsilí o sebeaktualizaci. Naopak jedinec, který se u významné osoby setkává se vstřícným postojem, jenž není podmiňován, vytvoří si i k sobě nepodmíněně pozitivní vztah a jeho sebeaktualizační proces bude podpořen           ( Rogers, 1959 ). Proces sebeaktualizace je funkční jednotkou na klienta zaměřené terapie ( Bozarth a Brodley, 1991 ), která usiluje o to, aby každý člověk objevil své možnosti. Každý jedinec je svým vlastním jedinečným procesem.

            Rogers ( 1957, 1959, 1986 ) stanovil pro terapeutickou změnu osobnosti podmínky nutné a postačující, které tvoří část na klienta zaměřeného systému      a jsou ústředním tématem všech typů pozitivních interpersonálních vztahů. V této formulaci konstatuje, že k terapeutické změně osobnosti dojde v situaci, kdy klient vnímá kongruentního terapeuta a kdy se terapeut snaží neustále empaticky rozumět a udržovat pozitivní vztah ke klientovi, aniž by kladl jakékoliv podmínky. Rogers ( 1961, 1980, 1986 ) během svého života jednal o těchto podmínkách a uvažoval o jejich variacích. Přes veškerou svoji otevřenost novým myšlenkám a změnám však Rogers nikdy nepotřeboval měnit základ své teorie a praxe. Zaujetí pro změnu nezměnilo jeho disciplinované a přísné zpracování teorie  ( Rogers, 1959 ), ve které základním stavebním kamenem terapeutické změny je klientovo prožívání nepodmíněně pozitivního přijetí. Domnívám se (Bozarth, 1992), že Rogersova teoretická výpověď chápe podmínky kongruence, empatického chápání a bezpodmínečně kladného přijetí jako vysoce vztahově propojené. Ovšem význam terapeutovy kongruence nebo opravdovosti tkví především  v tom, že terapeutovi tyto vlastnosti umožní lépe zakoušet zbývající podmínky ve vztahu ke klientovi. Navíc je empatické naslouchání chápáno jako nejčistší cesta pro komunikaci a bezpodmínečné pozitivní přijetí. V podstatě Rogers tvrdí, že psychologické dysfunkce individua jsou zaviněny narušením jeho přirozeného růstu podmínkami "být hoden existence", které zvnitřnil ve vztahu k významným osobám. Následné řešení problému a psychologický růst vyplývá z osvobození se od těchto introjektů a podmíněného vztahu k sobě.

 

KRITIKA KRITICISMU

            Výše uvedené teoretické východisko je důležité, protože např. Quinn          ( 1993 ) uvádí: " Tato víra vede na straně terapeutově k přesvědčení, že klient provede rozhodující díl práce v terapii tím, že bude schopen změny ve směru růstu " (s.11). Quinn zjevně věří, že stojí proti Carlu Rogersovi, i když sám sebe nazývá na klienta zaměřeným terapeutem. Poskytuje klasický příklad odmítnutí základního předpokladu a následných implikací pro růst. Quinn základní předpoklady označuje jako "naprosto nedokazatelné ", "mohli bychom se tázat, jest-li existují či neexistují i jiné pobídky stejně motivačně účinné, jako je tendence k sebeaktualizaci" ( s.11)?  Na to téma by se samozřejmě mohl rozvinout živý dialog. Znalecky se k němu vyjádřil např. Ford ( 1994 ). Quinn však prostě zavrhuje Rogersův předpoklad jako neudržitelný. Odmítá základní tezi na klienta zaměřené terapie a na základě své klinické zkušenosti usuzuje, že "pro úspěšný závěr je konfrontace naprosto nezbytná..."( s.11 ). Krátce, vyjadřuje nedostatek důvěry v daný předpoklad a pro obhajobu svého stanoviska nachází podporu  ve své klinické práci - na úrovni anekdoty. Quinn dále pokračuje kritikou na klienta zaměřené teorie   v kontextu "sekundárního zisku" a "teorie sociálního učení", což jsou koncepty, které vycházejí ze zcela odlišných základních východisek. Na člověka zaměřenou terapii Quinn považuje jako terapii příliš zaměřenou na člověka ( to je problém, jenž si stanovil) a sebeaktualizaci jako příliš pozitivní. Uzavírá, že " hlavně v pozdějším stádiu terapie vzniká často potřeba určité konfrontace, sporu, pobídnutí, vyřčení nepříjemné pravdy, která klientu usnadní přechod k plné funkčnosti " (s.11). Klient tedy už není ten, který zná svůj život nejlépe. Terapii může zlepšit odlišný terapeutův náhled vycházející z jiného teoretického referenčního rámce.

            Cain, který byl prvním iniciátorem ( 1993 ) jak Asociace pro rozvoj na člověka zaměřeného přístupu ( the Association for the Develop-ment of the Person - Centered Approach ), tak časopisu The Person - Centered Review, podobně opominul celou bázi teorie, když píše:" ..celá na klienta orientovaná komunita zůstala v izolaci a je nedotčena významným pokrokem znalostí na poli jiných přístupů psychologického poradenství a psychoterapie" (s.135). Nový poznatek, aby mohl být integrován, musí být konzistentní se základními teoretickými premisami nebo je musí vhodně podněcovat k jejich dalšímu řešení. Musí zapadat do základních předpokladů teorie. Takový pokrok, který je založen na vlastních předpokladech terapeutovy odborné znalosti, který popírá na klienta orientovanou pozici, jež "věří v klientovu vlastní autoritu.." ( Bozarth, 1990, s.63 ), je v nejlepším případě irelevantní.

            Další příklad nepřesného vnímání Rogersovy teorie z perspektivy odlišných systémů obviňuje Rogerse, že navrhuje "univerzální léčebný plán a nedostatečně diferencuje jednotlivé případy"  ( Norcross,1992,s.8 ). Fay a Lazarus (1992, abstrakt) kritizují Rogerse, že nerespektuje princip přizpůsobení terapie potřebám pacienta. Stanovisko těchto autorů, že klinik je vědoucím ředitelem terapie šité na míru pacienta,je natolik odlišné od Rogersovy důvěry ve schopnost klienta rozpoznat, co je pro něj v dané chvíli nejlepší, že dochází k ironickému nepochopení na člověka zaměřené terapie. Autorům nějakým způsobem uniklo, že praxe na člověka zaměřené terapie je orientována  na individuální rozdíly a není předurčena "činností naplánovanou autoritativním terapeutem, který přebírá odpovědnost za léčení klienta a jeho chování" ( Bozarth, 1991, s.467). Zakoušení určitých postojů k jedinci není totéž jako předpisování " vztahových postojů a technických intervencí pro každou situaci..." ( Norcross, 1992, s.8 ). Fay a Lazarus jsou plni úžasu nad jiným druhem vztahu k lidem, když sarkasticky poznamenávají: ".. Kdyby měl Rogers pravdu, neexistoval by žádný problém v obtížném učení se specifickým technikám - být vřelý, opravdový, kongruentní, empatický  a ustanovit období dobré terapeutické aliance " (s.3)! Je v tom kus ironie, že je to právě tak. Na klienta zaměřený terapeut dělá přesně to, co naléhavě potřebuje vztah s klientem. Jde částečně i o to popřát jedinci svobodu, aby si našel svůj způsob, jak se vypořádat se svými problémy. To je možné v atmosféře sdílení, akceptace pacientova pohledu na svět, v atmosféře bezpodmínečně pozitivního přijetí. V kontextu na klienta zaměřené teorie je ovzduší bezpodmínečně pozitivního přijetí podmínkou pro rozvoj nepodmíněně kladného sebepojetí klienta a následně předpokladem úspěšného řešení jeho specifických problémů. Terapie není uspořádání určitých podmínek v jednom případě a předepsání léků ve prospěch pacienta v případě druhém. Terapie je lidské úsilí, které věří v růst každého jedince a ve kterém terapeut rezonuje s jednotlivými lidmi. Quinnovo stanovisko je, pokud se týká víry v sebeaktualizační tendenci, správné "...v praxi vede na straně terapeutově k přesvědčení,  že klient provede rozhodující díl práce v terapii tím, že bude schopen změny ve směru růstu " (s.11). Zdá se, že pro terapeuty jako znalce je těžké toto stanovisko přijmout. Tím více to platí pro ty, kteří se označují jako na klienta zaměření terapeuti, behaviorální terapeuti nebo sledují-li integrativní směry.

 

HLAVNÍ SPORNÉ BODY

            Proč je na člověka zaměřená terapie tak nedostatečně chápána nebo přijímána? Proč významní odborníci vyznačující se vysokou integritou, včetně těch, kteří se považují za terapeuty na klienta zaměřené, chybují   v chápání a (nebo) v přijetí základů na klienta zaměřené teorie? Možná by pomohlo identifikovat některé z těch faktorů, které leží v pozadí zmíněných nedorozumění, a určit základní prvky na člověka zaměřeného paradigmatu.

Percepční schéma

Domnívám se, že prvním a nejpřednějším faktorem, který brání chápat teoretickou bázi, je bezvýhradná důvěra v klienta během terapie. Mnozí různými způsoby opouštějí toto stanovisko a zkreslují jeho význam. Mohu opakovat Quinnovu námitku jako příklad nepřijetí daného předpokladu: "..klient provede rozhodující díl práce v rámci terapie, klient se bude ubírat cestou svého osobnostního růstu." Míra této důvěry v klienta tvoří základní rozdíl mezi terapií na klienta zaměřenou a jinými terapiemi. Rogers a Sanford (1984) píší v souladu s Albertem Szent - Gyorgyi: ".. v životě existuje směr k sebezdokonalení. Na člověka zaměřená terapie vkládá svou důvěru právě v tuto cestu ke zdokonalování.    Je to klient, kdo ví nejlépe, kam má jít a jak se tam má dostat. Protože to je pro mnoho praktiků a odborníků nepřijatelná pozice, integrují ji do svých vlastních percepčních schémat. Je to patrné z toho, jak tito autoři musí reintegrovat terapeutický postoj k podmínce nutné a postačující ke "způsobu léčby", to jest k fenoménu "jednotné léčby". Rogersova konceptualizace terapeutického postoje k jiné lidské bytosti je včleněna do terminologie jako technický eklekticismus. Norcross (s.8) jasně ukazuje svou odlišnost od paradigmatu na člověka zaměřeného přístupu, když se ptá: "Kým vedené léčení, jaký druh léčení a jaké okolnosti jsou nejvhodnější pro jedince se specifickým problémem?"(Paul,1967,s.111). Navíc je jejich percepční schémata vedou k tvrzení, že psychologický výzkum vyvrátil Rogersovu konceptualizaci nutných a postačujících podmínek ve prospěch "na míru šité" terapie pro klienty s jednotlivými dysfunkcemi ( Lazarus a Lazarus, 1992, Norcross, 1992 ). Jsou samo-zřejmě i jiné interpretace výzkumů uvedených v literatuře. V nedávné době někteří autoři  ( Lazarus, 1993, Norcross, 1993 ) oznámili, že výsledky výzkumů potvrzují osobnost klienta a měnitelný vztah jako nejvýznamnější faktory efektivní terapie. Připojují však, že terapeut může tvořit a určovat vztah pro jednotlivé klienty - lpí tedy na odbornosti terapeuta.

            Cain zastává určitým způsobem podobné percepční stanovisko, když navrhuje, že klientova kapacita hledání vlastního směru může být podpořena neintervenčním odborným zásahem terapeuta  v podobě různých forem povzbuzení a (nebo) rozboru situace. Cain uzavírá (1993), že Rogersova teorie je "..malá pomoc v chápání početných variací potíží a patologického chování (deprese, obsesívně-kompulzívní chování, narušený tělesný obraz). Ignoruje jednoduše Rogersovo stanovisko, že takové "nálepky" jsou bez významu a že v souladu s rozvojem pozitivního sebepojetí se klient sám utká s "dysfunkčními" problémy.

     Percepční schémata vedou k nepochopení a (nebo) k nedostatkům  v přijetí ".. nejrevolučnějšího, nejzákladnějšího a nejmocnějšího terapeutického prvku Rogersova přístupu "( Brodley, 1993, s.142 ). Tento prvek je slovy Brodleyové: ".. funkční role sebeaktualizačního konceptu, který formuje poradcovu zkušenost a projev specifických terapeutických postojů.." (s.142).

Dělat a být

            Zdá se mi, že terapeuti píšící články s úmyslem kritizovat Rogersovu konceptualizaci si pletou pojmy "dělat" a "být" v procesu na člověka zaměřené terapie ( Bozarth, 1992 ). Z perspektivy nahlížející na terapeuta jako na experta, který něco pro klienta či klientovi dělá, může na klienta zaměřený terapeut vypadat, že užívá stejné metody léčení pro všechny problémy.

            Z perspektivy terapeuta, který prožívá určité postoje k člověku, je jakákoliv činnost odpovídající principu důvěry v proces růstu klienta etická a vhodná. To, co člověk dělá jako terapeut, jen kazí na člověka zaměřenou pozici ".. jestliže se terapeut domnívá, že ví, co klientu schází, co by bylo pro něj nejlepší a kam by se měl ubírat " ( Bozarth, 1992, s.17 ).

            Krátce - na člověka zaměřený terapeut klienta neléčí. Procítěním určitých postojů vůči klientovi mu spíše poskytuje atmosféru, ve které se může cítit osvobozený natolik, aby samostatně řešil své problémy a dysfunkce.

 

SOUHRN

            Z mého pohledu výše citovaní autoři nechápou nebo zkreslují na klienta zaměřenou teorii v tom, že lpí na předpokladu, že terapeut nejlépe zná proces terapie a dokonce i její konečný cíl. Rogersovo hledisko, že klient ví, co je nejlepší, je ústupkem od terapeutovy "odbornosti". Věrnost na klienta zaměřené teorii závisí na míře terapeutovy ochoty vzdát se a na tom, jak je klient schopen překonat "interferující intervence" ze strany terapeuta.                                                        Na klienta zaměřený terapeut pracuje v rámci odlišného paradigmatu než většina ostatních. V paradigmatu, ve kterém je klient považován za nejlepšího experta na svůj život. ( Bozarth a Brodley, 1991). Jiní takovou pozici nezastávají, nevěří jí a snad ji i překrucují nebo kritizují její teoretická východiska. Odvržení teoretických předpokladů vedoucí k hodnocení teorie z hlediska jiných teoretických postojů však nesleduje základní smysl Rogersovy teorie. Pro Rogersovu hlubokou důvěru  v sebeaktualizační proces lidských bytostí vidím na klienta či na člověka zaměřenou terapii v kontextu odlišného paradigmatu než jiné terapie. Principy jako takové se mohou prolínat s ostatními teoriemi, ale základní stanovisko je radikálně odlišné -  jen klient ví, co je nejlepší pro jeho život.

 

NOVÉ OBJASNĚNÍ PŘÍNOSNÝCH VÝSLEDKŮ TERAPIE ZAMĚŘENÉ NA KLIENTA: MOŽNOST NOVÉHO VZORU

Fred Zimring
Case Western Reserve University

Výňatek. Tato esej se zabývá častým názorem, že naše psychické problémy vznikají z neznámých pocitů a prožitků, a naznačuje alternativní pohled na tyto naše problémy.Konkrétně bude zkoumáno Rogersovo tvrzení, že úspěch jeho metody spočívá ve zvýšené pozornosti věnované neznámým prožitkům. Místo toho je předložen názor, že naše problémy odpovídají naší vnitřní struktuře, více než pocitům, které si neuvědomujeme. Zdá se, že problémy nastanou, když naše struktura přijme objektivnější kritéria světa a není schopna vytvořit subjektivnější pohled na ně. Je projednáván vliv subjektivnějšího či objektivnějšího vnitřního světa na naše prožitky. Také je popsáno, jak tato subjektivní hlediska rozvíjí "nezbytné a dostačující" podmínky a "minikultura" terapie zaměřené na klienta.

V této eseji chci naznačit strukturu, která, jak doufám, objasní přínosný vliv na klienta zaměřené terapie na ostatní druhy psychoterapie. Zpočátku se budu zabývat často užívaným vysvětlením pozitivních výsledků terapie zaměřené na klienta, vysvětlením užívaným i pro jiné způsoby psychoterapie. Tento výklad, tzv. "Starý vzor", předpokládá, že nevědomé pocity a impulsy zapřičiňují špatnou psychologickou přizpůsobivost, že existuje odpor proti uvědomění si těchto pocitů a impulsů, a že toto uvědomění nás zbavuje špatné přizpůsobivosti a úzkosti.
"Nový vzor", tedy popis člověka, nabízející jiné vysvětlení psychologické úzkosti a její léčby, by také mohl otevřít prostor pro lepší porozumění tomu, proč metody terapie zaměřené na klienta fungují. Doufám, že bude možné aplikovat toto vysvětlení i na jiné psychoterapeutické metody.
Nové vysvětlení je nutné i proto, že některé teorie, které Rogers používal k objasnění důvodů změn, se neshodují s jeho metodami v terapii. Proto, ve shodě se starým vzorem, se jeho toerie v "Client-Centered Therapy"/1951/ odvolává na prožitek mimo uvědomění. Naproti tomu jeho terapeutická teorie, jeho šest "nezbytných a dostačujících" podmínek /Rogers, 1957/, se o materiálu mimo uvědomění nezmiňuje. Jestliže se terapeut zabývá materiálem mimo klientova vědomí, není součástí jeho vnitřního rámce vztahů a tudíž není splněna jedna z důležitých "nezbytných" podmínek.
Zde prezentovaný systém nám umožní popsat klienta během supervize s respektem, bez zmiňování se o materiálu mimo vědomí. Rogersovy teorie takto detailní strukturu neposkytují. Kdyby nám dal Rogers k dispozici, podobně jako u nezbytných a dostačujících podmínek, detailní vysvětlení efektivnosti svých podmínek, mohli bychom lépe diskutovat o úspěších i neúspěších v terapii. Je jeden klient úspěšnější něž druhý jen proto, že jsme schopni lépe vytvořit "nezbytné" podmínky pro jednoho klienta než pro druhého?

Rogersovy doměnky o důležitosti mimovědomých pocitů a významů, vyplývající z naší kultury, sdílíme všichni, což dokazuje způsob, jakým o svých pocitech přemýšlíme a hovoříme. Užijeme-li například tvrzení, že vnitřní pocity mohou být příčinou emocionálního chování, říkáme, že práskneme dveřmi, protože jsme rozčileni. Užijeme-li doměnky, že psychické problémy vznikají, když si neuvědomujeme své pocity, říkáme, že jsme v depresi, protože nemáme se svými pocity spojení.
Je těžké uvěřit, že tato pozorování našich pocitů a chování jsou pouhými doměnkami a ne konstatováním reality. Co jiného než vnitřní pocity by mohlo být příčinou emocionálního chování? Přestože tato otázka by vyvolala až neuvěřitelně dlouhou diskusi, je možné dokázat, komplexní chování nemusí být vždy založeno na komplexních vnitřních strukturách. Příkladem by mohlo být jazykové chování malého dítěte. Tříletá dcerka mé známé tvořila věty se správným slovosledem. Neočekáváme, že takové dítě bude znát pravidla tohoto chování, ani bychom ji netrestali za to, že jim nerozumí. Víme, že se pravidla svého lingvistického chování bude po léta učit ve škole. Pokud toto její komplexní chování není projevem nějaké vnitřní struktury, na kterou by se mohla odvolat, pak není důvod věřit, že pro naše pocity existují vnitřní struktury, na které bychom se mohli odvolat my.

"Nový vzor"
Toto vysvětlení, na rozdíl od starého vzoru, nepředpokládá, že příčinou citových problémů je nznalost vlastních pocitů. Domnívám se, že naše prožitky jsou reakcí na svět v daném okamžiku, spíše než důsledkem pocitů, které si můžeme a nemusíme uvědomovat. Začneme zkoumat charakter tohoto kontextu a toho, jaký vliv na něj mají domněnky předané nám kulturou a rodinou.
Neznámé pocity jsou považovány za zdroj negativních prožitků. Já se domnívám, že tyto negativní prožitky vycházejí z některých rysů našeho vnitřního kontextu. Na závěr popíšu, jak Rogersovy metody mění náš vnitřní kontext a tím i naše prožitky.

Fenomenologický, neboli vnitřní, kontext
Fenomenologický kontext, ve kterém se člověk nachází, je základem zde navrhnutého vysvětlení. "Fenomenologickým kontextem " myslíme něco podobného Rogersovu "vjemovému poli" nebo "fenomenálnímu poli", jak uvádí ve svém základním návrhu v "Client-Centered Therapy". Druhá část návrhu zní:"Organismus reaguje na to, jak je pole prožíváno a vnímáno. Toto vjemové pole je pro jedince realitou". Ve třetí části návrhu říká:" Organismy reagují na toto fenomenální pole jako organizovaný celek".
Pod vlivem kontextu, který existuje pro nás, reagujeme určitým způsobem. Vždy jednáme a reagujeme v kontextu, v našem světě v daném okamžiku. Jestliže vzpomínám na situaci, ve které mi někdo něco řekl, a já mu ve své mysli odpovídám, pak je tato částečně skutečná a částečně vytvořená situace fenomenologickým kontextem, ve kterém momentálně existuji.
Neseme a užíváme model světa, ve kterém žijeme. Naše zkušenost, tok vnitřních zážitků, je součástí našeho modelu světa. Jestliže přemýšlím o tom, jak ukončím kapitolu, vidím se jak jdu do kanceláře, sedám k počítači atd. To vše se děje v rámci modelu mého pracovního světa. To, co si představujeme a jak reagujeme, záleží na našem modelu světa a na tom, co se s ním, podle nás, děje. Mé "rozčilené" chování", což může zahrnovat i to, že říkám:"Jsem naštvaný", probíhá rovněž v mém modelu světa. V tomto modelu vidím jak někdo ohrožuje můj prostor.
V naší kultuře je vžita domněnka, že mluvíme-li o svých pocitech nebo o sobě, popisujeme pocity a sebe již v nás existující. Já zde zastávám jiný názor. Nepopisujeme něco vnitřního, ale své pocity i sebe budujeme, hovoříme-li se sebou či s ostatními. Proto klient, který řekne: "Když mi řekla tohle, odpověděl jsem, že to si nenechám líbít, vstal jsem a odešel", reaguje na svůj fenomenologický kontext a na danou situaci v terapii, a rozhoduje se jak v této chvíli vytvořit a komunikovat své vzdorné já. Teorie popisující narativní vytváření našeho světa byly rozvinuty J. Brunerem /1990/ a Harrem a Gillettem /1994/, kteří užívají názvu "druhá kognitivní revoluce".
Fenomenologický kontext neleží za tím, o čem se mluví, ale je přímo místem, kde se mluví a jedná. Proto, když někdo řekne:"Zavolala mi a řekla, že nepřijde. Tak jsem se jí zeptal, proč nezavolala dřív" a pokračuje ve stejném tónu, je místem těchto popisovaných prožitků objektivní svět. Fenomenologickým kontextem tohoto vyprávění jsou činy ve světě. Opakuji: fenomenologický kontext existuje v tom, o čem se právě mluví, ve světě, který je právě popisován. Důležité je to, o čem se diskutuje, ne to, co je v pozadí této diskuse. Jestliže je někdo rozčilený, protože přítel nezavolal jak slíbil a mluví o tom, že přítel nezavolal a měl zavolat, a že už se to stalo dřív, pak není pro vypravěče podstatný jeho hněv, ale spíš to, co přítel udělal a neudělal. V tomto případě se vyprávěcí svět rozčilené osoby skládá z popisu objektivních okolností přítelova jednání.
Tohle je poněkud složitá záležitost. Náš fenomenologický kontext existuje v naší verbalizaci v dané chvíli, stejně jako každý poznatek existuje ve chvíli, kdy je použit. Kontext světa existujícího v naší verbalizaci neodráží svět, který již existuje v nás. Složité jazykové projevy dítěte neodráží "vnitřní" jazykové chování.
Je nutno zdůraznit, že je rozdíl mezi reakcemi člověka a tím, co chce naznačit nebo vyprávět, na co se ve svém vyprávění zaměřuje. Jestliže někdo reaguje emocionálně, neměli bychom hned usuzovat, že vytváří, nebo že je vůbec schopen vytvořit subjektivní materiál. Ten člověk prostě reaguje, neuvažuje o reakci. Pokud si představujeme, jak se k nám někdo chová a jak my reagujeme, neobracíme se k našemu subjektivnímu světu, ale spíš uvažujeme o reakcích a jednání objektivního světa. Nesymbolizujeme, nepopisujeme, nezabýváme se ani nerozvíjíme naše subjektivní reakce.
Abychom lépe porozuměli vlastnostem a zkušenostem tohoto vnitřního světa, které jsou změněny Rogersovými metodami, musíme se podrobněji podívat na vnitřní kontext světa. Důležité rysy tohoto světa jsou důsledkem působení našich kultur a rodin.

Jak vzniká vnitřní kontext.
Vliv kultury na náš vnitřní kontext světa. Naše kultura má na vnitřní kontext světa velký vliv. Vliv kultury obecně určuje, jak vidíme svět a sebe ve vztahu ke světu.
Proto věříme, že jak naše vlastní já, tak svět jsou samostatné entity. Názor, že já je od světa odlišná entita, předpokládá existenci "egocentrického" á. V některých kulturách považují za součásti já také ostatní, např. rodinu, což je předpoklad "sociocentrického" já. Jestliže přijmeme naši egocentrickou kulturní domněnku, vidíme se odděleni od sebe navzájem i od světa a prožíváme tak pocity izolovanosti a osamocení.


Názor, že já a svět jsou dvě různé entity přechází ve víru, že svět nás a svět mimo nás jsou dvě rozdílné entity. Naše kultury považuje tyto dva světy za velmi odlišné, jsou mezi nimi velké rozdíly a nemají téměř nic společného. Tento názor způsobuje, že máme v každém z těchto světů jiné prožitky. Tímto tématem se ještě budeme zabývat později.
Naše kultura klade na tyto dva světy velký důraz. Objektivní svět považuje za velmi důležitý, mocný a opravdový. Důsledkem těchto názorů naší kulturyna objektivní a subjektivní svět začínáme považovat to, co se stane v našem subjektivním světě, za méně důležité než to, co se stane ve světě "venku". Začínáme tento svět považovat za mnohem mocnější než jsme my, kteří z tohoto srovnání vycházíme malí a nedůležití.
Důležitým kluturním předpokladem je, že my, stejně jako jiné objekty, jsme objekty světa. Tento předpoklad nám umožňuje vnímat se jako součást světa, obvykle v interakci se světem, ovládáni silami, které v objektivním světě existují. Předpokládáme, že fungujeme jako jiné objekty, řízeni stejnými pravidly. Proto, abychom správně fungovali, bychom měli užívat logiku. Předpokládáme, že jsme ovládáni příčinou a důsledkem, že to, jak fungujeme, je řízeno stejnými vědeckými principy, jaké řídí i funkci ostatních objektů. Tyto předpoklady způsobují, že považujeme za nesprávné, nelogické a "emocionální" přikládat nějaký význam kvalitativním, subjektivním aspektům našeho života, kde například příčina a důsledek hrají jen velmi malou roli. Proto nedává objektivní smysl, když se někdo postaví do cesty něčemu, co chce, a přesto se taková věc v našem subjektivním světě může stát.
Vidíme sami sebe jako objekty, vidíme se, jak existujeme a fungujeme v objektivním světě ("Já učím"), jaké jsou naše role ("Já jsem otec") nebo si pamatujeme a konstruujeme naše jednání ve světě ("Zavolal jsem jí a řekl.. a ona zavolala zpátky a řekla...") nebo vidíme, jak někdo jedná s námi ("A potom mi poslal dopis"). To já, o kterém se vypráví, je objektivní já. Považujeme-li se za objekty světa, také se podle měřítek světa hodnotíme. Proto, když říkáme "Měl jsem se víc učit" nebo "Nesnažil jsem se tak, jak bych měl", je vlastně jednání "Já" ve světě hodnoceno a projednáváno z pohledu měřítek světa.
Tak, jak vnímáme jakýkoliv objekt ve světě, vnímáme i sebe jako soubor určitých charakteristik, což je například věk, situace, ve které se nacházíme, pohlaví atd. Tento pohled je velmi odlišný od pohledu, kterým sami sebe vidíme ako "Já" s jedinečným, nezávislým názorem, "Já", které je něco víc než soubor objektivních charakteristik.
Velmi rychle si uvědomím existenci svého auta a ostatních objektů, když nefungují tak, jak by měly. Vidíme-li sami sebe jako objekty ve světě, většinou si to, jak fungujeme, uvědomíme až ve chvíli, kdy se objeví nějaký problém. Proto se naše uvědomění si sebe sama většinou omezuje pouze na naše problémy. Pokud nefungujeme správně, vidíme obvykle příčinu ve svých objektivních charakteristikách. Proto máme tendence prožívat spíše své problémy než své "Já".
Kvůli důrazu, který je kulturou kladen na objektivní svět, je naše fungování v rámci subjektivního světa považováno za nedůležité, za něco, co bychom měli dělat ve svém volném čase. To nás vede k přehlížení našeho subjektivního jednání a k pocitům viny zabýváme-li se subjektivními aspekty našeho života, místo abychom efektivně fungovali v rámci objektivního světa.
Kulturní předpoklady důležitosti objektivního světa a nedůležitosti světa subjektivního společně s předpokladem vlastní nepatrnosti v porovnání se světem má za výsledek to, že se nepovažujeme za nezávislého činitele, ale za nedílnou součást objektivního světa. Proto, když přemýšlím o sobě, myslím na sebe v rámci světa. Když něco plánuji, týkají se moje plány objektivních problémů a já hledám, co bych za těchto objektivních okolností měl podle objektivních kritérií nejspíše udělat.
Krátce shrnuto: Kulturní předpoklady společnými silami produkují náš pohled na svět, což silně ovlivňuje náš vnitřní kontext. Pokud, důsledkem těchto kulturních názorů, vnímáme objektivní svět v porovnání s našimi vnitřními světy jako mocný, velký a důležitý, pak bude taková i povaha našeho vnitřního kontextu.

Dva typy vnitřního kontextu
Zmíněné předpoklady společnými silami vytvářejí specifické druhy jedinečných světů, vnitřních, fenomenologických kontextů, na které reagujeme. Můžeme popsat dva druhy kontextu. Jedním je objektivní vyprávěcí kontext, druhým je vyprávěcí kontext subjektivní. Povšimněme si ale, že naše kontexty jsou často spojením obojího.
Jestliže, jako v posledním příkladu, hovoříme o tom, jak fungujeme ve světě, potom je náš vnitřní kontext v tomto vyprávění objektivní. Druhým typem kontextu je reflexívní, subjektivní vyprávěcí kontext. Uvažujeme-li o svých pocitech, významech, nebo prožitcích, pak je kontext našeho vyprávění v dané chvíli reflexívní a subjektivní. Takový kontext existuje ve vyprávění tohoto typu:"Byl jsem v depresi, ale zároveň jsem cítil určitou naději", a dále:"Naděje se potýkala s depresí. Jako by jedna moje polovina chtěla být v depresi, ale druhá se s tou depresí potýkala a chtěla věřit v naději. Byl to takový nevyrovnaný pocit." Všimněme si, že jde o kontext zkušenosti herce.
Rozdíly mezi těmito dvěma typy kontextů jsou jasné. Jestliže se hovoří o prožitcích, jde o reflexívní, subjektivní kontext. Hovoří-li se o činnosti jedince v rámci objektivního světa, jde o kontext objektivní.
Mezi našim návrhem a obvyklým pohledem na kontrast mezi vnějším a vnitřním je patrný rozdíl. Jsme zvyklí rozlišovat vnější a vnitřní svět. Zde však rozdíl spočívá jinde. Je to rozdíl mezi dvěma vnitřními světy. Obsah zkušeností v jednom z nich připomíná to, co se děje v objektivním světě. Někdo může mít například mentální prožitek rozhovoru s někým jiným. Ve druhém z těchto vnitřních světů jsou prožitky docela jiné, prožitky něčeho subjektivního. Někdo například pozoruje svůj strach v určitých situacích. Znovu ale zdůrazňuji, že ať už hovoříme o objektivním nebo reflexívním, subjektivním kontextu, nemluvíme o vnitřním a vnějším světě, ale o charakteristice dvou typů vnitřního kontextu.
Často je náš kontext jakousi směsí těchto dvou typů, tedy není ani zcela reflexívní, ani zcela objektivní, ale leží někde mezi těmito dvěma extrémy. Takže když studentka řekne:"Já se z toho zapisování na semináře snad zblázním!", zmiňuje se částečně o svém vnitřním rozpoložení, tedy:"Já se snad zblázním", a částečně o objektivních okolnostech, tedy: "zapisování na semináře". To, že její vyprávění je více objektivní, vyplývá z následujícího: "Tvrdí mi, že jsem nezaplatila školné, a já vím, že jsem zaplatila. A oni zase, že ne, a já na to že ano..."
Vyprávění některých lidí téměř vždy odráží objektivní svět. Tito lidé se vidí, jak ve světě pracují, reagují na lidi, mluví s nimi atd., ale jen málokdy vytvoří ve svém vyprávění reflexívní já, symbolický svět prožitků a významů. Narozdíl od obvyklých psychoterapeutických teorií neznamená tento nedostatek subjektivity "obranu" proti určitým tématům či impulsům. Tito lidé nejsou schopni symbolizovat své subjektivní reakce, nevytvářejí a neprožívají svůj reflexívní, subjektivní svět v žádné sféře jejich života. Ale zdůrazňuji, to neznamená, že se chtějí vyhnout určitému prožitku či pocitu. Tito lidé nesymbolizují a nevyprávějí o žádné ze svých subjektivních zkušeností.

Experimentální světy v těchto dvou kontextech
Jak už jsem se zmínil, starý vzor předpokládá, že naše prožitky jsou určeny vnitřními významy a reakcemi. Proto, když se necítíme dobře, předpoklad je, že si neuvědomujeme nějaké vnitřní významy, které ovlivňují naše prožitky. Nový vzor vidí zdroj našich prožitků jinde: prožitky vycházejí z kontextu, ve kterém se momentálně nacházíme. V každém kontextu se cítíme jinak.
Také naše činnost závisí na tom, v jakém jsme kontextu. Jsme-li v subjektivním, reflexívním kontextu zkoumáme své prožitky a své já. Když promýšlím důvody své přednášky a rozhoduji se, jestli jsem spokojen s tím, co jsem napsal, pak se nacházím v reflexívním kontextu. Střetávám-li se s vnějším světem, patří tato zkušenost do oblasti vnitřního objektivního kontextu. Nacházím-li se v tomto kontextu, můžu si třeba představit sám sebe jak přednáším, jak pomyslně hovořím k ostatním, představovat si jejich reakce atd.
Jsme-li v objektivním kontextu, vnímáme sami sebe jako objekty světa a cítíme, jak na nás, stejně jako na jiné objekty, působí síly jako logika, příčina a důsledek atd. Většinu těchto sil vnímáme jakoby za hranicí naší kontroly. Cítíme, že jsme ovládáni, spíš než že my ovládáme to, co se děje.
Jestliže nejsme v objektivním kontextu úspěšní, naše prožitky jsou tvrdé a trestající. Prožíváme pocity odsouzení a viny za to, že jsme se nevyrovnali úrovni světa a ostatních. V našem objektivním já je také naše jednání podněcováno světem a ostatními.
Reakce a vjemy, které nás ovlivňují a určují naše prožitky v objektivním kontextu, na nás nemají takový vliv v kontextu reflexívním. Reagujeme-li v tomto kontextu, reagujeme na jiné podněty než kontextu objektivním. Reagujeme na pocity a prožitky spíše než na logiku a posuzování objektivního světa. Vezměme například situaci z objektivního kontextu: jestliže jsem rozčilený, neustále si znovu představuji, co se stalo, rozebírám objektivní svět a stále jsem rozčilený. Jestliže si ale všímám svého reflexívního kontextu, budu se spíše starat o svůj pocit rozčilení, než o okolnosti, které ho způsobily, přestanu si neustále opakovat co se stalo, takže se mé pocity změní.
Naše prožitky jsou ovlivněny kritérii kontextu, ve kterém se momentálně nacházíme. V objektivním kontextu jsou důležitými kritérii úspěch a neúspěch, logika, příčina a důsledek. Reflexívnímu kontextu přísluší kvalita reakce, kterou se zabýváme, její svěží přítomnost, osobní důležitost. Proto v subjektivním kontextu neprožíváme stejný podíl posuzování a rozborů. Například: když píšu tuto esej, pomyslně prožívám setkání s lidmi, kteří ji možná budou číst, sem v objektivním kontext a posuzuji sám sebe měřítky těchto lidí. Dost odlišné pocity prožívám, zaměřím-li se na to, jestli to, co píšu, uspokojuje mne. Ve druhém případě se posuzuji svými vlastními měřítky, spíše než měřítky druhých.
Důležitou odlišností těchto dvou kontextů je prožívání času a jeho tlaku. Čas jako dimenze v subjektivním kontextu neexistuje. Čas neexistuje, obdivujeme-li růži nebo cítíme-li se povzneseni ve chvílích růstu. Takže, když jsme ve svém subjektivním kontextu, netrpíme stresem, kvůli tomu, jak rychle plyne čas. V objektivním kontextu je situace celkem jiná. Zde jsme součástí toku času, ze kterého pro nás není úniku. Čas je neobměkčitelný, nekontrolovatelný a my se musíme snažit ze všech sil. To je přirozeně příčinou stresu.
V těchto dvou kontextech je i naše znalost věcí jiná. Rozdílné poznání věcí dává vznik rozdílným zkušenostem. V objektivním kontextu existuje objektivní znalost, znalost charakteristiky věcí tak, jak existují ve světě. Vím například, že určitá růže je tolik a tolik centimetrů vysoká, je červená, má trny a listy. Můj prožitek této vědomosti je znalost faktů. Je to prožitek všimnutí si a přijetí objektivních faktů.
V reflexívním, subjektivním kontextu existuje subjektivní znalost, která zahrnuje kvalitativní zkušenost. Takže vím, že určitá růže je krásná a prožívám její krásu. Převaha objektivního kontextu vede k převaze objektivních znalostí a objektivních prožitků. U reflexívního kontextu je to naopak.

Rozdíly mezi lidmi a v lidech.
Lidé jsou různí co do množství subjektivního kontextu. Někteří lidé vlastní jen malé množství a proto, nehledě na okolnosti, popíšou sobě či jiným jen velmi málo nebo nic subjektivního. Většinou se tito lidé považují za součást objektivního světa. Jestliže jsou donuceni popsat něco se subjektivními dimenzemi, zdůrazní objektivní aspekt popisované věci. Muž popisoval, jak plakal při výročí úmrtí své dcery. Na otázku, co při pláči cítil, odpověděl: "Doufal jsem, že budu moci přestat." Přístup zaměřený na klienta by tohoto člověka asi označil za "těžkého" klienta (složitost nespočívá v klientovi, ale spíš v terapeutově nerealistickém očekávání, že klient "by měl" hovořit o svém subjektivním světě). V jiném terapeutickém přístupu by byl klient vnímán jako v obranné pozici. Naše analýza dává prostor pro jiné vysvětlení. Klient je zde vnímán jako někdo, kdo nerozvinul svůj reflexívní, subjektivní svět. Později se budeme zabývat tím, jak terapie zaměřená na klienta zvyšuje podíl klientova subjektivního kontextu. Potom uvidíme, jak tato terapie ovlivňuje klienta, který subjektivní kontext nemá příliš rozvinutý.
Lidé, kteří mají více subjektivního kontextu, se liší tím, jak často v sobě tento kontext přivádějí k životu. To znamená, že lidé, kteří jsou schopni vyprávět o svém světě subjektivním způsobem, se od sebe liší co do míry, kterou tento způsob užívají. Někdo často popisuje své subjektivní prožitky a tak v dané chvíli posiluje své reflexívní já. Jiní se často popisují z pohledu objektivního světa, přestože jsou schopni mít a popisovat subjektivní prožitky.
V našich vnitřních kontextech dochází jak k přechodným, tak k trvalým změnám. K přechodným změnám ve vnitřních kontextech, ve kterých se nacházíme, dochází denně. Je-li s námi jednáno jako s objektem, probouzí se náš objektivní vnitřní kontext. Jestliže vás lékař nechá bez omluvy čekat a pak vás ani neosloví jako člověka, ale jako fungující organismus, je velmi pravděpodobné, že se váš objektivní kontext probudí k životu. To znamená, když jsme považováni za pacienta nebo za problém spíše než za člověka, je pravděpodobné, že se bude aktivizovat náš vnitřní objektivní kontext.
Na druhé straně existují okolnosti, kdy jsme přeneseni do našeho reflexívního, objektivního světa. Takové prožitky jako povídání s přítelem, které se točí kolem našich zážitků, nebo vkročení do ordinace našeho terapeuta, nás přesouvají do reflexívního kontextu.
Příkladem, jak rychle nás mohou okolnosti dočasně přesunout do objektivního či subjektivního kontextu, je nedávný pokus. Členové jedné skupiny účastníků byli jmenovitě přivítáni a dotázáni na jejich studijní obor. Členové druhé skupiny byli oblečení do bílých plášťů s čísly, místo jménem byli oslovováni číslem a experiment jim byl přiblížen neosobně. Potom byli účastníci z obou skupin požádáni, aby dokončili rozepsané věty. Ti, se kterými bylo jednáno osobně, užili v dokončování vět mnohem osobnější, subjektivnější reference.


K trvalým změnám v našich kontextech dochází střetáváme-li se opakovaně buď se subjektivními nebo s objektivními situacemi a materiály. To je obecně podstatou učení. Proces, ve kterém tyto trvalé změny probíhají, bude podrobněji popsán po tom, co se zmíníme o účincích terapie.

Jak vlivem Rogersových metod dochází ke změnám

Ústředním tématem je zde fakt, že pozitivní aspekty terapie se objevují jen v případě, že se terapie potýká s přílišnou silou vnitřního objektivního kontextu, který v nás vytváří společnost. Terapie musí učinit několik kroků, aby překonala silný vnitřní objektivní kontext vytvořený naší kulturou. Jedním z těchto kroků je zvýšit důležitost, kterou člověk přikládá subjektivnímu fungování. Dalším je zvýšit podíl subjektivního, reflexívního já, který člověk má. K těmto krokům dochází zvlášť. Nejprve musíme uvěřit v důležitost subjektivního a potom můžeme zvýšit podíl subjektivního kontextu, který máme.
Rogersovy metody a změny: Obecné vlivy. Je několik způsobů, kterými v terapii zaměřené na klienta dochází ke změnám přílišné síly vnitřního objektivního kontextu. Jedním z nich je, když terapeut přenese klientovu pozornost od objektivního k subjektivnímu tím, že reaguje na klientův subjektivní svět. Představme si, že klient řekne: "Strašně mi vadilo, když jsem jí řekl, aby to nedělala a ona to stejně udělala. Udělala to a to" a vy zareagujete: "To, že tě neposlechla, tě opravdu podráždilo." Touto reakcí můžete způsobit, že klient se přestane zabývat tím, co "ona" udělala a zaměří se více na své podráždění. Tento přesun pozornosti může alespoň dočasně klienta přenést do jeho subjektivního světa. Účinek tohoto přenesení pozornosti je patrný i v krátkých scének při psychoterapii ve třídě, kdy pod vlivem terapeutových reakcí klient zkoumá spíše subjektivní aspekty místo objektivních faktorů. Ale i opak je pravdou. Dostaneme-li se do situace, kde je subjektivním aspektům našeho sdělení přikládána pozornost, staneme se pro tu chvíli více svým objektivnějším já. Jestliže v subjektivním kontextu zkoumám své pocity řeknu:"Dnes jsem v depresi" a posluchač odpoví:"Býváš často v depresi?", začnu přemýšlet o tom, kdy jsem byl naposledy v depresi.a kdy předtím, a protože uvažuji o čase a okolnostech, přesouvám se do objektivního kontextu.

Rogersovy metody a změny: Účinek "nezbytných" podmínek. Empatie. Rogers popsal několik podmínek a postojů, které rozšiřují prostor pro klientův reflexívní, subjektivní kontext. Jednou z nejdůležitějších podmínek je terapeutova empatie, která zahrnuje vstup do klientova vnitřního rámce referencí.
Jak už bylo řečeno, učí nás naše kultura pocitu slabosti a bezmoci. Jedním z nejdůležitějších účinků empatie je posílení klientova já. Svou empatií terapeut reaguje na perspektivu, na "organizovaný celek" zmiňovaný Rogersem ve třetí části návrhu, fenomenologické pole, které je mnohem důležitější než problémy a pocity, o kterých klient hovoří. Představme si třeba, že klient hovoří o tom, co jeho přítelkyně včera udělala a řekne:"Vyčetl jsem jí, že si mě nevšímala." Terapeut zaměřený na klienta by se zaměřil na to "Já", které nemohlo snést to, že si ho jeho přítelkyně nevšímá. Pokud by se terapeut zaměřil na toto "Já", mohl by zareagovat: "Protestoval jsi, abys nebyl ignorován."
K malému rozdílu by došlo, kdyby se terapeut snažil porozumět klientovu vnitřnímu rámci referencí v dané situaci to znamená jaká byla to situace pro klienta a jak se v ní cítil). Zde by terapeut mohl zareagovat:"Dal jsi jí najevo, že tě ignorovala."


Protože je vnitřní rámec referencí subjektivní, byl naší kulturou ponížen. Proto si klient někdy neuvědomuje, že taková perspektiva existuje nebo, pokud si to uvědomuje, nepřikládá jí velký důraz a nehledá v ní odpovědi. Zabýváme-li se klientovým "Já", což je perspektiva klienta důležitější než jeho pocity a problémy, pak tento rámec referencí, toto "Já" posilujeme. Posilováním tohoto rámce referencí klienta a tím, že ho klient začne považovat za zdroj možností, zbavíme se mnoha negativních účinků, které na klientovi zanechala jeho rodná kultura. Jestliže byl klient vychován v rodině, kde "rodině" byl přikládán větší důraz než jedinci, může mít pocit, že ve vztahu mezi dospělými má jen málo práv. Reagováním na jeho kontext, na jeho "Já", můžeme zvýšit hodnotu a důležitost tohoto "Já" a tak může získat pocit, že má více práv ve vztazích k druhým.
Jiným účinkem empatie je zvýšení schopnosti klienta vyprávět o svých subjektivních záležitostech. Bude-li se terapeut zabývat a reagovat na vnitřní rámec referencí, budou se jeho odpovědi týkat klientova subjektivního světa a klient bude reagovat se zvýšenou schopností hovořit o subjektivních prožitcích.
Empatie také buduje klientovo subjektivní, reflexívní já, když důsledkem terapeutova aktivního poslechu bez hypotéz a posuzování, klient získá nový vjem, nadhled nebo odpověď. Toto probouzení něčeho, co klient dosud neznal, vytváří nové aspekty klientova světa. Předpokládejme, že výše zmíněný klient poté, co dal najevo, že mu lidé nevěnují pozornost, řekne:"Ano, když mě někdo ignoruje, mám pocit, jakoby se ve mně všechno vzepřelo." Toto vnitřní vzepření se může být novým aspektem klientova já.
Tyto nové aspekty se stávají pro klienta základní realitou. Jejich vznik také pomáhá přesvědčit klienta o důležitosti a hodnotě jeho subjektivního rámce referencí. Jestliže tento vznik, při němž někdy dojde k vyřešení problémů, vychází z klienta samého, může klient začít pochybovat o tom, že pouze objektivní informace je hodnotná.

Terapeutova kongruence, další důležitá Rogersova podmínka terapie, zde znamená, že terapeutova komunikace je ve shodě s jeho postoji ke klientovi. To je nezbytné, s přihlédnutím ke zde prezentovanému systému, aby klient uvěřil a důvěřoval tomu, že terapeut neskrývá žádné své reakce na objektivní rysy klientových výpovědí. Klient tudíž uvěří, že terapeut není jen další expert, někdo, kdo využívá objektivního rámce k řešení klientových problémů.
Přílišná svázanost objektivním hodnocením by maximalizovalo klientovo užití jeho vlastního objektivního kontextu. Bezpodmínečné pozitivní přijetí terapeutem, další z Rogersových podmínek, napomáhá zbavit se této svázanosti a zvyšuje možnosti vzniku reflexívního já.

Rogersovy metody a změny: terapie zaměřená na klienta jako minikultura.

Mějme na paměti, že důsledkem kulturních a rodinných nátlaků je velmi objektivní vnitřní kontext. Významným důvodem přínosných výsledků Rogersových metod je fakt, že situace v terapii zaměřené na klienta vystupuje jako kulturní situace z opačnými důsledky než by měla situace v naší původní kultuře.
Situace v terapii zaměřené na klienta je velmi strukturovaná a důsledná. Tato důsledná situace funguje jako minikultura. Vnitřní kontexty, svět klienta, jsou formovány kulturní situací zaměřenou na klienta stejně,jako byly jeho kontexty formovány původní kulturní situací. Tato minikultura má velký vliv nejen na to, co terapeut dělá, ale i na to, co nedělá.


V našich kulturních situacích je zahrnuto mnoho porozumění. Sem patří porozumění tomu, co by se mělo a nemělo dělat, porozumění tomu, že existují určité cíle a určité způsoby, jak těchto cílů dosáhnout. Naše původní kultura nás učí, že důležité jsou objektivní problémy, které jsou řešeny specifickými způsoby: logikou, přípravou, tvrdou prací atd. Naše kultura nás také učí, že takovéto problémy řeší experti. A také nám vštěpuje, že nejlepší pro řešení těchto problémů je spolehlivá objektivní informace.
Minikultura zaměřená na klienta mění tato chápání do značné míry. V kultuře zaměřené na klienta terapeut jedná několika velmi důslednými způsoby, nehledě na to, co klient chce nebo očekává:
1. Terapeut se nebude pokoušet vyřešit klientovy problémy. Místo toho předpokládá, že klient si své problémy vyřeší sám.
2. Terapeut se nebude snažit hledat objektivní informace nebo objektivní příčiny klientova problému. Místo toho bude reagovat na subjektivní aspekty klientova vyprávění.
3. Terapeut nebude hledat důvody klientových problémů v rysech jeho osobnosti nebo v objektivních faktorech. Místo toho terapeut předpokládá, že řešení se samo objeví v rámci klientova subjektivního světa.
Důsledkem působení kultury zaměřené na klienta začíná klient měnit svůj světový názor, shledává subjektivní kontext důležitějším a hodnotnějším. Klient si konkrétně uvědomuje, že: 
1. Vnitřní problémy jsou důležité a vnější problémy na nich závisí.
2. K řešení problémů dochází na základě vnímání svého vnitřního světa a uvažování o něm.
3. Problémy si může vyřešit pouze sám klient.
4. K vyřešení klientových problémů často dojde na základě kvalitativní informace, informace o subjektivním kontextu.
5. Subjektivní a objektivní světy se překrývají, a objektivní svět nemusí být nutně větší nebo důležitější než ten subjektivní.

Rogersovy metody a změny: změna vnitřního obsahu. Dosud sme se zabývali několika způsoby, kterými v terapii zaměřené na klienta dochází ke změnám. Jedním z nich bylo posílení klientova "já". Jiným byla změna tématu, kterým se klient zabývá. Třetím byla situace zaměřená na klienta fungující jako minikultura, která změnila mnohé z klientových názorů na povahu světa a sebe sama.
Terapie zaměřená na klienta také mění obsah, tedy materiál a strukturu, vnitřního kontextu. Obsah, neboli materiál našeho kontextu, je to, s čím se setkáváme, když přemýšlíme nebo zkoumáme. Když si představím, že jdu do restaurace a mluvím se svou ženou, střetávám se s objektivním obsahem neboli materiálem ve svém vnitřním kontextu. Vnímáním toho, jak bych se cítil, kdybychom šli do restaurace, do které by chtěla jít ona, ale ne já, se setkáváme se subjektivním materiálem.
Nový materiál našich vnitřních světů, nový obsah našeho fenomenologického kontextu, se probouzí k životu, setkáváme-li se s určitou situací. Jestliže o něčem s někým často mluvím, později, když si na toho člověka vzpomenu, je možné, že si vybavím sám sebe v rozhovoru na toto téma. Tato interakce se stala součástí mého objektivního kontextu.

Náš objektivní kontext také roste, když se opakovaně setkáváme s něčím, co existuje pouze v naší mysli. To, že si opakovaně představuji, jak přítel, kterému jsem se svěřil prozradil toto tajemství někomu jinému, má důsledky, vytváří objektivní kontext, podobný tomu, který by vznikl, kdyby můj přítel opravdu opakovaně prozrazoval lidem má tajemství. Tento efekt vytváří v mém světě realitu zrady takže, když si představím, jak někomu něco svěřuji, představuji si zároveň i jejich akt zrady.
Podobně tvoříme struktury a situace v našem reflexívním, subjektivním světě. Jestliže si všimnu, že při několika příležitostech reaguji podobně, když má žena odjede na výlet beze mě a pak, když s touto reakcí pracuji, zjistím, že je to reakce podobná reakci ztraceného dítěte, tento nově vytvořený pocit se stává jednotkou ("ztracený a opuštěný"), se kterou se mohu setkávat, bere na sebe podobu reality, se kterou mohu pracovat.
Fakt, že pravda našich prožitků se skládá z hmatatelných, existujících, v mysli probíhajících situacích znamená, že je těžké přesvědčit nás o nových pravdách. Ve výše uvedeném příkladu, kde lidé zrazovali moji důvěru, je mé vnímání zrady založeno na realitě vzešlé z mého, možná jen imaginárního prožitku. Kdybyste mi řekli, že mě lidé nezrazují, váš výrok by popíral moji zkušenost a realitu a měl by tak jen malý účinek.
Reflexívní, subjektivní kontext vzniká, když terapeut vybírá a reaguje na subjektivní aspekty toho, co klient říká. Opakovanými reflexívními střety s tímto subjektivním materiálem buduje klient subjektivní situace. Tím, že reflexívně nalézá podobnosti a rozdíly mezi těmito subjektivními situacemi, buduje klient struktury subjektivních prožitků. Tato struktura se stává částí klientova vnitřního kontextu, stává se tím, o čem klient přemýšlí, stává se tím, na co klient reaguje.
Je důležité uvědomit si rozdíl mezi zde popsaným procesem růstu a procesem objevu, který předpokládá starý vzor. Ve vysvětlení účinků psychoterapie, které nabízí starý vzor, se předpokládá, že o svěžím subjektivním materiálu se hovoří lépe, není-li člověk vystrašen a nenachází-li se v obranné pozici. K růstu zde dochází proto, že materiál vzniká jako důsledek ustoupení klienta z obranné pozice. V rámci nového vzoru se předpokládá, že tento svěží materiál byl nově vyvinut, že růst je proces vývoje.

Různé účinky terapie zaměřené na klienta na lidi s různými typy vnitřního kontextu

Jak už jsem se zmínil, lidé se různí, co do množství subjektivního kontextu. Někteří lidé nepopíšou ani sobě ani jiným téměř nic subjektivního. Tito lidé vidí sami sebe jako součást objektivního světa, a proto ještě nevyvinuli ve větší míře subjektivní kontext. Vším, co by terapie v dané chvíli mohla udělat pro člověka, který žije téměř osamoceně v objektivním světě, je alespoň nějaká změna v jeho pohledu na svět (tj. uvědomění si důležitosti a reálnosti světa). Budování subjektivních struktur, vývoj subjektivního kontextu, možná bude muset počkat, dokud se klient nepřizpůsobí důležitosti a reálnosti světa. Klient, který cítí, že terapie byla úspěšná, přestože došlo jen k nepatrnému vývoji nového materiálu, si možná uvědomil reálnost a důležitost subjektivního světa, ale ještě nevybudoval subjektivní struktury.
Člověk, který je často subjektivní, si důležitost subjektivního již pravděpodobně uvědomil. Význam terapie zaměřené na klienta by pro tohoto člověka spočíval v budování nových struktur subjektivního kontextu a ve zkracování vzdálenosti mezi objektivním a subjektivním.


Několik poznámek o "Já". Přední linií nové diskuse o teorii osobnosti v psychologii a antropologii je nezbytnost porozumění činu z pohledu jedince. Je známkou Rogersova génia, že použil "Já" a strukturu jedince jako základní kámen svých objasňujících návrhů v roce 1951. Ale jak se měnilo intelektuální klima, měnily se také domněnky o povaze "Já".
Zde uvedená teorie předpokládá, že "Já" existuje v diskursu vznikajícím v reakcích na fenomenologický a sociální kontext, předpokládá, že "Já" existuje v perspektivě a v jednání spíše než jako entita, která jednání určuje. Toto pojetí "Já" naznačuje nové pojetí procesů změn "Já". Tento názor říká, že změny "Já" vycházejí ze změn náhledu a diskursu, ne z objevení skrytého, opravdového "Já". Tyto dohady o "Já" a jeho změnách jsou podobné tomu, co již bylo řečeno o pocitech a reakcích a jejich změnách. To jest, zde prohlašujeme, že "Já" se mění, stejně jako pocity, když vyvineme nový kontext.

Shrnutí a závěr
Jak jsem se již zmínil na začátku této eseje, doufal jsem, že zde prezentovaná struktura by mohla sloužit několika účelům. Jedním z nich bylo poskytnout nové vysvětlení, proč je výsledkem Rogersových metod změna, která nesplňuje předpoklady starého vzoru, předpoklady týkající se odkrývání vysvětlení. Vysvětlení, které nabízím ve své eseji, neobsahuje domněnku, že problémy jsou způsobovány pocity a prožitky mimo vědomí. Naše problémy vyplývají spíše z povahy našich vnitřních kontextů. Problémy jsou vyřešeny a naše prožitky se mění, dojde-li ke změnám ve vnitřních kontextech. Terapie zaměřená na klienta mění naše prožitky konkrétně tím, že:
1. Naše kultura dává vznik mnoha domněnkám.
2. Tyto domněnky určují náš vnitřní kontext.
3. Naše reakce vznikají jako odpověď na náš vnitřní kontext.
4. Naše pozitivní i negativní prožitky jsou určovány tím, jaký máme typ vnitřního kontextu.
5. Terapie zaměřená na klienta je minikultura, která:
a) mění naše kulturní domněnky, které
b) mění náš kontext, který
c) mění naše prožitky.

Tento rozdílný pohled na proces terapeutické změny znamená, že jako terapeuti pracujeme s klientovým náhledem a kontextem, tedy něčím, co jedině klient doopravdy zná. Nepracujeme s tím, co je klientovi skryto, s tím, co můžeme poznat my, ale ne klient.
Zde uvedený názor dává vznik nového zdroje našich osobních problémů. Spíše než to, co před sebou skrýváme, způsobuje naše problémy náš pohled na realitu, typ vnitřního kontextu, který jsme pro sebe vytvořili a který je třeba změnit.
Dále jsem doufal, že zde prezentovaná struktura nám nabídne způsob, jak popisovat klienta a nezpronevěřit se přitom našemu přesvědčení, že nejsme odborníci na klientův svět. To je dost dobře možné, protože nový vzor je v souladu s tím, jak běžně popisujeme klienty. Když například poskytujeme nebo dostáváme supervizi, popisujeme druh klientova světa způsoby velmi podobnými těm, o kterých jsem hovořil v této eseji. Proto, když při supervizi přečtu část transkriptu, mohu říci:"Snaží se někoho přesvědčit, že prožívá bolest." a po delší části transkriptu mohu poznamenat:"Zabývá se asi tím, jak je nemožné někoho přesvědčit, aby jí uvěřil.". Popisuji to, co si myslím, že probíhá v jejím fenomenologickém světě a co by mohlo klientce posloužit v terapii jako odpověď.
Možná nás také myšlenka a popis vnitřních subjektivních a objektivních kontextů učiní citlivějšími k tomu, kde se naši klienti ve svých světech nacházejí a k jakým změnám dochází. S přihlédnutím k novému vzoru mohou být změny v klientovi popsány v rámci klientova světa spíš než v rámci změn v pocitech. Můžeme například mluvit o tom, že klient důvěřuje subjektivnímu a žije více ve svém subjektivním kontextu, spíše než abychom popisovali změny v konkrétních pocitech.

Odkazy
Bruner, J. (1990). Acts of meaning. Cambridge: Harvard University Press.
Harre, R., and Gillett, G. The discursive mind. Thousand Oaks: Sage Publications.
Rogers, C. R. (1951). Client-centered Therapy. Boston: Houghton Miffin.
Rogers, C. R. (1957). The necessary and sufficient conditions of therapeuthic 
personality change. Journal of Consulting Psychology, 21, 95 - 103.
 

UNIVERZÁLNÍ SYSTÉM PSYCHOTERAPIE

C. H. Patterson
University of North Carolina at Greensboro 


 

SOUHRN. V poslední době se všeobecně přijímá myšlenka, že existující teorie a přístupy k psychoterapii, vyvinuté v západních kulturách, nejsou aplikovatelné na jiné kultury. Zde je předkládán model, který, i když založený na jistých teoretických a výzkumných základech v západní kultuře, zároveň připouští a vychází z univerzálních pohnutek, motivací a cílů, vlastních všem lidským bytostem, vlastně všem živým organismům. Není tudíž časově ani kulturně vázaný.
Tento model se vyvinul podle tří úrovní cílů: (1) konečný cíl, společný všem klientům; (2) střední cíle, které berou v úvahu kulturní a individuální rozdíly; a (3) okamžitý cíl, který zahrnuje terapeutický vztah. Jsou definovány terapeutické podmínky, nutné a snad postačující pro rozvoj vztahu, který vede k dosažení středních a konečných cílů.
 

ÚVOD

Před více jak dvaceti lety jsem začal dávat dohromady to, co známe, ze zkušenosti a z experimentu, o psychoterapii. Použil jsem termínu „model“, abych popsal výsledek. Není to model ve formálním nebo matematickém smyslu, ale konceptuální model. V procesu vývoje byl nazýván různými jmény, až jsem si uvědomil, že není omezen na psychoterapii. Je to skutečně model pro všechny facilitativní interpersonální vztahy - rodinné (rodič-dítě, manžel-manželka), učitel-student, zaměstnavatel-zaměstnanec, supervizor-supervizovaný. Přednedávnem jsem si také uvědomil, že je to univerzální model, že není ani časově ani kulturně vázaný.

Jsem si vědom toho, že říci, že existuje univerzální psychoterapeutický systém je v rozporu s téměř vším, co bylo napsáno o mezikulturní psychoterapii. V poslední době se všeobecně přijímá názor, že existující teorie a přístupy k psychoterapii, vyvinuté v západních kulturách, nejsou aplikovatelné na jiné kultury. Systém rozvinutý zde, i když založený na teoretických a výzkumných základech v západní kultuře, také připouští a vychází z univerzálních motivací a cílů všech lidských bytostí.

Existují tři hlavní prvky psychoterapie: (1) cíle nebo účely; (2) proces v klientovi; a (3) terapeutické podmínky, nutné pro klientův pokrok.

CÍLE

Zatím bylo překvapivě málo fundamentálních úvah o cíli nebo cílech psychoterapie. Je to překvapující, vezmeme-li v úvahu to ohromné množství pozornosti věnované metodám a technikám; zdálo by se, že prioritním zájmem by měla být determinace cílů. Studie o výsledcích jednoduše akceptovaly a používaly jakékoliv a všechny přístupné prostředky, a pramálo se staraly o jejich relevantnosti s metodami a technikami anebo jakýmikoliv vytouženými cíly procesu. 

Mahrerem (1967) publikovaná kniha, Cíle psychoterapie, odhalila téměř nekonečný počat a různorodost cílů, zvažovaných přispěvateli. Parloff (1967) přispěl návrhem, jak zvládnout tento problém. Navrhl dvě úrovně cílů-střední a konečné. Poznamenává, že ačkoliv mohou být velké rozdíly ve středních cílech, „rozdíly ve stanovených konečných cílech budou s největší pravděpodobností malé“ (str.9). 

Parloffův návrh je základem pro současnou diskusi. Zvažují se tři, spíše než dvě, úrovně cílů, a definice konečných a středních cílů jsou odlišné. Tyto tři úrovně jsou (1) konečný cíl, (2) střední nebo prostřední cíle a (3) okamžité cíle. Ty poslední sestávají z klientova chování v procesu.

KONEČNÝ CÍL

Konečný cíl v psychoterapii se týká druhu osoby, kterým chceme aby se klient stal jako výsledek psychoterapie. Mělo by být zřejmé, že ten druh osoby, kterým chceme aby byl klient, je tím druhem osoby, jakým bychom chtěli být všichni lidé. Vztahuje se k otázce, jaký je smysl života, k otázce, kterou se zabývali všichni filozofové od Aristotela.

Bylo navrženo mnoho cílů. Jahoda (1968) navrhl koncept pozitivního mentálního zdraví, ale bylo nemožné jasně jej definovat. Koncepty přizpůsobení daly vzniknout otázce přizpůsobení čemu. Whiteův (1959) koncept kompetence nastolil otázku kompetence k čemu. Psychologická efektivita zahrnuje ten samý problém. Všechny vyžadují kritérium vyšší úrovně.

Existuje počet termínů a konceptů, které se jeví přesahovat tuto otázku a stanovovat akceptovatelné kritérium. Tyto zahrnují seberealizaci, sebepozvednutí , Rogersova plně fungujícího člověka, a sebeaktualizaci. Tento poslední termín se široce a běžně používá, a byl přijatý i zde. 

Definice sebeaktualizačného člověka vychází z práce Maslowa (1956). Formuloval všeobecnou definici sebeaktualizačných lidí, charakterizovaných 

plným využitím a zužitkováním talentů, schopností, potencionalit, atd. Zdá se, 
že takoví lidé se naplňují, a že dělají to nejlepší, co jsou schopni dělat. Jsou to
lidé, kteří rozvinuli, nebo rozvíjejí plný vzrůst, kterého jsou schopni (str.161-162).

Maslow vybral skupinu lidí, živých i mrtvých, kteří podle něj reprezentovali sebeaktualizační lidi, a pokusil se najít, co mají tito lidé společného, a čím se liší od běžných lidí. Vyplynulo čtrnáct charakteristických rysů:

1. Účinnější percepce reality a snadnější vztah s ní.
2. Akceptování sebe, jiných a přírody.
3. Spontaneita; nedostatek rigidní konformity.
4. Zaměřenost na problém: smysl pro povinnost a odpovědnost.
5. Vyčlenění; potřeba soukromí.
6. Autonomie, nezávislost na kultuře a prostředí.
7. Soustavná svěžest hodnocení.
8. Mystické zážitky; oceanické pocity.
9. Gemeinshaftsgefuhl; empatie, solidárnost, soucit s lidskými bytostmi.
10.Hluboké mezilidské vztahy s jinými.
11.Demokratická struktura charakteru; respekt k ostatním.
12.Rozpoznání prostředků a cílů.
13.Filozofický, ne nepřátelský smysl pro humor.
14.Tvořivost. (Pro více detailů viz. Maslow /1956/ a Patterson /1985/.)

Zastavím se, abych poznamenal některé námitky k sebeaktualizačnímu konceptu. Podle mého názoru tyto vyrůstají z mylné představy nebo nepochopení podstaty sebeaktualizace a sebeaktualizačních lidí. Jednou takovou námitkou je, že sebeaktualizace je nepřátelská individualitě, jelikož, tvrdí se, sebeaktualizace spočívá v souhrnu rysů, které jsou stejné pro všechny lidi a mají za výsledek standartní, identická chování. Ale to, co je aktualizováno jsou rozdílné individuální potenciality. Jak poznamenává Maslow (1956,str.192), „sebeaktualizace je aktualizace sebe, a žádné dvě já nejsou stejná.“

Druhé, opačné nedorozumění je, že sebeaktualizační člověk je antisociální, nebo přinejmenším asociální. Tuto pozici zastává Maddi (1973a, 1973b). Williamson (1950, 1958, 1963, 1965) také činí tuto kritiku. A dokonce Smithovi (1973) se jeví sebeaktualizace jako zahrnující nežádoucí, nebo antisociální chování, a tudíž nepřijatelná. A White (1973) vnímá sebeaktualizaci jako sobeckou: „Žádám čtenáře,“ napsal, „aby pozorně sledovali, zdali sebeaktualizace, tak jak ji běžně používají psychologičtí poradci a jiní, zahrnuje či nikoliv něco více než adolescentní zabývání se sebou samým a svými pudy“ (White, 1973,str.69). A Janet Spenceová, ve své předsednické řeči k Americké Psychologické Asociaci (Spence, 1985) v roce 1985 mluvila následovně o mládeži 60. a 70. let:

Ačkoliv někteří byli přivedeni ke kariérám, které byly výrazem idealismu, jiní se 
otočili zády k pracovní etice nebo nahradili jako cíl materiálního úspěchu 
sebeaktualizaci a ‘dělání si svého’...Ačkoliv hledání sebeaktualizace bylo 
stimulováno odmítáním materiálních cílů, reprezetuje to další aspekt nespoutaného
materialismu (str.1289-1290). 

Tato kritika si plete koncept sebeaktualizace se sobeckostí a sebezaměřením, a identifikuje ji s charakteristikami generace 70.let, zaměřené na „já“, s „kulturou narcismu“
(srovnej Amitai Etzioni /1982/, Christopher Lasch /1979/ a Tom Wolfe /1976/). Snad je to také ovlivněno hnutím možné lidskosti, které nepochybně, v mnoha svých manifestacích dalo vzniknout extrémnímu individualismu a sebezaměření.

Rogers odpověděl na tento kriticismus, když poznamenal, že jedinci žijí ve společnosti jiných, a mohou se aktualizovat pouze v interakci s ostatními. Potřebují jiné a připojení k nim, komunikaci a pozitivní vztah s ostatními (Rogers, 1959, 1961).

Sebeaktualizace jako cíl psychoterapie má několik významných aspektů:

1. Znamená kriterium v tom smyslu, že není vystavena otázce: Proč? Sebeaktualizace se vyhýbá problémům modelu přizpůsobení, který k otázce přizpůsobení čemu připojuje i otázky konformity a sociální kontroly (Halleck, 1971).
2. Sebeaktualizace jako cíl se vyhýbá problémům medicínského modelu a jeho dilematu nemoc-zdraví. Tento cíl zahrnuje více než eliminaci patologického, a dosažení nějaké nedefinované (a nedefinovatelné) úrovně mentálního zdraví nebo „normálnosti.“ Není negativním konceptem, tak jako jím je nepřítomnost poruch, narušení nebo „mentální nemoci.“ Je to pozitivní cíl.
3. Eliminuje konflikt nebo dichotomii mezi intrapersonálním a interpersonálním. Zahrnuje celou osobu ve společnosti jiných osob.
4. Tento cíl je procesem, ne statickou podmínkou, která má být jednou provždy dosažena. Je to rozvoj sebeaktualizačních lidí, soustavný proces. Cíl adekvátní pro lidi musí být ideální, takový, který se přibližuje, ale nikdy nebude zcela dosažen. 
5. Sebeaktualizace jako cíl není omezena na psychoterapii, nebo na léčení mentálně narušených lidí. Je to životní cíl, pro všechny lidi, kteří jsou všichni do jisté míry nespokojeni sami se sebou, nešťastní, nenaplnění a nevyužívají plně své schopnosti a potenciality. Sebeaktualizace by tedy mohla být cílem společnosti a všech jejích institucí- vzdělávání; manželství a rodiny; politických, sociálních a ekonomických systémů-které všechny existují ke prospěchu jednotlivců. Psychoterapie ve skutečnosti začala existovat jako způsob, kterým společnost poskytuje zvláštní asistenci těm, jejichž postup k sebeaktualizaci byl zablokován, přerušen, nebo mu bylo nějakým způsobem zabráněno, hlavně nedostatkem dobrých lidských vztahů.
6. Existuje ještě jeden aspekt sebeaktualizace, který je obzvláště významný. Cíle se vztahují k - nebo proti- pohnutkám a motivům. Proto když mluvíme o životním cíli, začneme se zabývat účely, pohnutkami, potřebami a motivy, jelikož cíle jsou ovlivněny, vskutku determinovány, potřebami. Sebeaktualizace je základní motivací všech lidských bytostí, skutečně všech živých organismů. Goldstein (1939,str.196), jeden z prvních, kdo použil termín sebeaktualizace, tvrdil, že „organismu vládne tendence aktualizovat, co nejvíce je to možné, svou podstatu ve světě.“ Co se týče cíle, není potom abstraktní, teoretický, etický nebo náboženský, ale vychází z biologické podstaty organismu.
7. Jelikož pohnutka k sebeaktualizaci je biologicky založená, není časově ani kulturně vázaná. Je to tudíž univerzální cíl. A jako univerzální cíl, ne jenom pro psychoterapii, ale pro život, vytváří kritérium pro hodnocení kultur. Maslow (1971,str.213), ovlivněný antropologem Ruthem Benediktem, napsal: „Vycházím z předpokladu, že dobrá společnost, a tedy okamžitý cíl jakékoliv společnosti, který se ji snaží zlepšit, je sebeaktualizací všech jedinců.“ (Rozšířenější diskusi najdete u Pattersona /1978,1985/.)
8. Tato formulace konečného cíle psychoterapie řeší problém toho, kdo vybírají cíl-terapeuta a klienta. Ani terapeut ani klient nevybírají cíl. Je dán; je vrozený podstatě jedince jako žijícího organismu. Je to podstata organismu, Rogersova charakteristika aktualizační tendence, růst, rozvíjet se snažit se aktualizovat potenciality, státi se tím, čím je schopen se stát-být více sebeaktualizační.
9. Konečně, koncept sebeaktualizace přináší řešení problému organizování potřeb do určité hierarchie. Všechny specifické pohnutky, včetně těch z Maslowovy (1970) hierarchie, jsou podřízené pohnutkám k sebeaktualizaci. Všechny specifické pohnutky jsou organizovány a získávají dočasné priority podle vztahu k základní sebeaktualizační pohnutce (Patterson, 1985).

STŘEDNÍ CÍLE

Střední cíle jsou cíle běžně zvažované poradci a psychoterapeuty. Zahrnují specifické a konkrétní cíle behaviorálních terapeutů. Přispěvatelé do Mahrerovy (1967) knihy se zaměřili na tuto úroveň cílů, takové věci jako redukce symptomů, redukce anxiety, a psychologické bolesti a utrpení, a nepřátelství; eliminace neadaptivních zvyků, získání adaptivních zvyků.

Jiné střední cíle zahrnují dobré manželské a rodinné vztahy, úspěch v zaměstnání a kariéře; dosažení vzdělání, včetně studijních dovedností a studijních návyků; rozvoj výtvarných, hudebních, atletických schopností, a jiné.

Konečný cíl je všeobecný cíl, aplikovatelný na všechny jedince. Střední cíl se týká, nebo povoluje, individuální rozdíly. Lidé mají lišící se a rozdílné schopnosti; aktualizují se různými způsoby.

Objevilo se několik aspektů separace cílů na konečné a střední:
1. Zatímco konečný cíl je univerzální, přesahující čas a kultury, střední cíle se různí s jedinci, časem a kulturami. Zde klient vybírá a provádí rozhodnutí.
2. Střední cíle mohou být považované za prostřední cíle, mezi okamžitým cílem a konečným cílem. To znamená, že tvoří schody vedoucí ke konečnému cíli. V některých příkladech se mohou překrývat s aspekty konečného cíle-např. rozvoj sebechápání, sebeocenění, sebeakceptování. 
3. Konečný cíl znamená kriterium pro akceptovatelnost středních cílů, něco co je nezbytné, vlastní behaviorální terapii.
4. Zatímco střední cíle mohou být považovány za pod-cíle, nebo schody ke konečnému cíli, mohou být také chápány jako vedlejší produkty konečného cíle. Sebeaktualizační lidé se normálně a přirozeně snaží dosáhnout středních cílů sami, anebo vyhledají a dostanou potřebnou asistenci, jako je tutorování, vyučování, informace, vzdělání a vyučování, nebo převýchova, aby těchto cílů dosáhli. Jako vedlejší produkty nejsou to nutně cíle, kterých musí být přímo dosaženo nebo které by musely být speciálně hledány. V psychoterapii střední cíle nemusí být určeny a definovány předem, ale jsou rozvíjeny klientem během, a často v návaznosti na terapeutický proces. Zdá se, že by v některých případech mohlo být dostatečné poskytnout podmínky vedoucí k rozvoji sebeaktualizačních lidí; tudíž, jak se jedinci stávají více sebeaktualizačními, rozvíjejí, hledají a dosahují své vlastní specifické cíle.
Je zřejmé, že mnohé ze středních cílů jsou cílemi jiných pomocných procesů, výchovy, převýchovy a nácviku dovedností.

OKAMŽITÝ CÍL 

Střední cíle Parloffa jsou aspeky psychoterapeutického procesu, který zahajuje a jehož pokračováním je okamžitý cíl v tomto modelu nebo systému. Terapeutický proces a jeho části byly popsány mnoha způsoby, v různých psychoterapeutických teoriích. Parloff (1967) zahrnul následující specifické cíle: učinit z podvědomého vědomé; vyvolat potlačené; odstranit podmíněnost; vytvořit protipodmíněnost; zesílit nebo zeslabit superego; rozvinout a analyzovat neurózu přenosu; prohloubení pochopení; zvýšení sebeakceptace. Existuje málo, jestli vůbec nějaké důkazy, že mnohé z těchto cílů vedou ke kýženým terapeutickým výsledkům, zvláště ke zvýšené sebeaktualizaci.

Podstatou terapeutického procesu je klientova aktivita nějakého druhu. Zdá se, že klientova aktivita obsahující sebezkoumání nebo intrapersonální zkoumání, je universálně přítomná v úspěšné psychoterapii. Toto zahrnuje některé ze středních cílů, zmíněných Parloffem, jako je rozvoj uvědomění si podvědomého (sebeuvědomění). 
Proces sebezkoumání je komplexní a zahrnuje několik aspektů nebo stádií:

1. Sebeobjevení. Než mohou klienti zkoumat sami sebe, musí se odkrýt nebo odhalit, cčetně svých negativních myšlenek, pocitů, problémů, neúspěchů, neschopností, atd. To jsou důvody, proč klienti přicházejí na terapii, kvůli svým „problémům“, a je nutné stanovit „problém“, než se s ním může pracovat. Sebeobjevení, nebo sebevystavení, vyžaduje, aby klienti byli otevření a čestní, nebo upřimní.
2. Sebezkoumání. Toto se skládá z práce klientů s objeveným materiálem, ze zkoumání co a kdo oni jako osoby jsou. Proces sebezkoumání může být pomalý a nebývá hladký ani plynulý. Existuje odpor dívat se na a čelit svým nechtěným stránkám. 
3. Sebezkoumání vede klienta k sebeobjevení, uvědomění si, jaký člověk ve skutečnosti je. 
4. Se sebeobjevením přichází sebepochopení. Klienti si začnou být vědomi svých neúspěchů při sebeaktualizaci a aktualizaci svých schopností. Vidí rozpory mezi svým skutečným a ideálním já. Začnou redukovat tyto rozpory, modifikují své skutečné nebo ideální já, nebo obojí.Rozvíjí se realistický sebekoncept, sebekoncept více kongruentní se skutečností. Klienti jsou schopni se akceptovat tací, jací jsou a chtít státi se podobnějším tomu, jací chtějí být (viz Patterson /1985/ a Rogers /1961,obzvláště/, k plnějšímu rozboru terapeutického procesu ohledně klienta).

Mezi těmi, kdo píší o mezikulturním poradenstvím, vyvstaly otázky ohledně sebeobjevení a sebezkoumání. Říká se, že lidé z jiných kultur (stejně jako chudí v naší vlastní kultuře /Goldstein,1973/) nemohou a nebo se nezapojují do sebeobjevování nebo sebezkoumání (anebo „introspekce“). Například Pedersen píše o svých klientech, amerických indiánech: „Poradce, ketrý očekává, že klienti budou verbalisovat své pocity, nebude mít pravděpodobně úspěch s klienty-původními američany“ (Pedersen, 1976,str.26). Sue (1981, str.48) píše o „jistých skupinách (asijští američané, původní američané, atd.), které se staví proti sebeodktytí před cizinci“. Zmiňuje se (str.38) o „víře v touhu po sebeobjevení u mnoha lékařů duševního zdraví“. Paradoxně se také zmiňuje o sebeobjevování jako „podstatné“ podmínce, která je „obzvláště klíčová v procesu a cílech poradenství...“(Sue, 1981, str.48).

To je problém. Jestliže je sebezkoumání podstatné pro proces psychoterapie (a to je podpořeno výzkumem), pak nemůže být od něj upuštěno, jak někteří navrhují, tím, že terapeut převezme aktivní, direktivní, vůdčí, nebo strukturální přístup. 

Ale klientova neochota k sebeobjevování a nebo problémy při sebeobjevování je sociálním, a ne čistě kulturním rysem. Lidé (všeobecně, ne jenom asiaté) se neodkrývají před cizinci, společensky nadřízenými, experty, včetně odborníků. Přesto, paradoxně, lidé někdy říkají věci cizincům (stejně tak jako terapeutům), které by neřekli rodině nebo přátelům. Číňané se kterými jsem mluvil, mě ujistili, že se odkrývají před svými rodinami a přáteli. Odpor k sebeobjevení a nebo problémy s tím spojené u jistých klientů nejsou důvodem pro opouštění psychoterapie (pro kterou je to nezbytnou podmínlkou), ale pro vytvoření podmínek, které klientovi sebeobjevování umožní. 

PODMÍNKY

Jak terapeut umožní klientovi zapojit se do aktivit nezbytných pro terapeutický pokrok? Učiní to vytvořením určitých podmínek. Byly identifikovány a definovány (Rogers,1957) tři hlavní podmínky, které jsou nyní podpořeny výzkumem (Patterson, 1984, 1985). Nyní je podstata těchto podmínek dobře známa, a zde jsou pouze vyjmenovány. 

1. Empatické porozumění a porozumění klientovi z jeho vztahového rámce, a komunikace tohoto porozumění.
2. Respekt, bezpodmínečný pozitivní vztah, projevení hlubokého zájmu, péče, soucítění, dokonce soucit s klientem.
3. Terapeutická upřímnost, kongruentnost terapeuta, autentičnost, teransparentnost, čestnost. Je nutné, aby byl použit procedurální terapeut, jelikož termín upřímnost sám o sobě vedl k terapeutům manifestujícím chování skryté pod rouškou, což je škodlivé pro klienty.
Existuje ještě jedna podmínka, která je spíše technikou než podmínkou, o které jsem přesvědčen, že má status nezbytného prvku v chování terapeuta: 
4. Konkrétnost nebo specifičnost při odpovídání na klientovy produkce. Je to protiklad abstrakcí, nálepek, generalizací nebo interpretací, které všechny spíše potlačují nebo zruší sebezkoumání, než aby ho povzbudily.
Myslím, že tyto čtyři podmínky mohou být shrnuty do konceptu lásky ve smyslu agap.Jsou součástí všech světových náboženství a filosofií. V roce 1986 dr.Louis Thayer vedl rozhovor s Carlem Rogersem. V jednom bodě rozhovoru, když Rogers komentoval přítomnost příliš velké intervence ze strany rodičů, vlád a politiků (stejně jako terapeutů), vytáhl z náprsní tašky báseň, kterou měl u sebe, „malý citát, který považuji za poklad,“řekl. Byla to tato báseň Lao C´,čínského filosofa 5.století před Kristem. Používám tuto báseň při vyučování několik let, slovo vůdce nahrazuji slovem terapeut :

Vůdce (terapeut)

Vůdce (terapeut) je nejlepší, když lidé (klienti) nevědí, že existuje;
není tak dobrý, když ho lidé (klienti) poslouchají a velebí;
je nejhorší, když jím pohrdají.
Ale o dobrém vůdci (terapeutovi), který málo mluví,
když je jeho práce udělaná, jeho cíl splněn, 
řeknou, „Udělali jsme to sami.“

Čím méně vůdce (terapeut) dělá a mluví,
tím šťastnější je jeho lid (klienti);
čím více se vychloubá a chvástá, tím nešťastnější je jeho lid (klienti).

(Proto) moudrý muž říká:
Jestliže nezasahuji do věcí lidí (klientů), postarají se sami o sebe.
Jestliže nenařizuji lidem (klientům), chovají se dobře.
Jestliže nekáži lidem (klientům), zlepšují se.
Jestliže nezneužívám lidi (klienty), stávají se sami sebou.

Psychoterapie je samozřejmě dvoustranný proces, je to vztah a potřebuje dva aby byl vytvořen. 

1. Terapie nemůže být vnucena pasivnímu, takzvaně nedobrovolnému klientovi. Klien musí být „motivován.“ Rogers (1957, str.96) uvádí jako jednu z podmínek terapeutických změn osobnosti to, že klient „je ve stavu inkongruentnosti, je zranitelný, nebo úzkostný.“ To znamená, že „musí být někým, kdo se cítí být vtažen...do jistého stupně konfliktu, jistého stupně vnitřního rozporu, nějakého vyjádření účasti.“(Rogers, 1987, str.39-40).
2. Klient musí přijímat podmínky nabízené terapeutem. „Komunikace“ klienta s terapeutovým empatickým porozuměním a pezpodmínečným pozitivním vztahem je do minimálního stupně dosažena (Rogers, 1957, str.96).


CHARAKTERISTIKY SYSTÉMU

Některé charakteristiky tohoto psychoterapeutického systému stojí za zmínku: 
1. Všimněte si podobnosti mezi Cíly, Procesem a Podmínkami. Všechny zahrnují empatii, respekt a upřímnost nebo čestnost. Podmínky jsou také cílem. 
2. Klient, tím že se stává více sebeaktualizačním získává terapeutický vliv na jiné, a přispívá k jejich sebeaktualizačnímu pokroku.
3. Podmínky fungují mnoha způsoby, konsistentně s naším chápáním učení nebo změny procesu. 
a.. Podmínky tvoří neohrožující prostředí, ve které se klient může cítit bezpečný při sebeobjevování a sebezkoumání. Vysoká úroveň ohrožení, jak je dobře známo, je nepřátelská učení. Vřelá, akceptující atmosféra, vytvářená terapeutem, vede k znecitlivění klientových úzkostí a strachů v lidských vztazích, a zábranám při sebeobjevování.
b. Psychoterapeutický proces není přímočarý pokrok, ale je jako typický proces učení, se stabilními hladinami, nebo dokonce regresemi. Klient si uvědomuje přístup-vyhýbání konfliktu, postupuje až do bodu, když se vnitřní hrozba nebo úzkost stávají příliš velkými, pak se zastaví nebo „odpočívá“ dokud se úzkost nezmenší. Není to proces, při kterém jsou zpracovávany oddělené problémy , dokud každý není vyřešen. Všechny problémy jsou ve vzájemném vztahu, a klient zápasí v jednom momentu pouze s jedním, pak může přejít k dalšímu, a dalšímu, pak se ke každému vracet v alternujícím nebo spirálovitém postupu.
c. Podmínky vytvářejí prostředí pro učení sebeobjevování. Zatímco učení se objevovat není vždy možné nebo žádané v jiných oblastech, je tou nejrelevantnější a nejefektivnější metodou při učení se o sobě samém.
d. Podmínky jsou nejefektivnějšími donucovateli kýženého klientova chování sebezkoumání. Šířeji, láska je nejsilnějším donucovatelem kýženého lidského chování.
e. Podmínky také fungují prostřednictvím modelování. V terapeutickém procesu se klient stává podobnějším terapeutovi. Z toho vyplývá, že terapeut, aby byl modelem, musí být na vyšší úrovni podmínek a sebeaktualizačního procesu, než klient.
f. Podmínky, když jsou nabízené terapeutem na vyšší úrovni, zahrnují očekávání terapeuta změny v klientovi. Očekávání mají mocný účinek na chování ostatních.
g. Podmínky terapeuta uvolňují aktualizační tendenci u klienta, takže se může stát více sebeaktualizačním člověkem.
4. Podmínky jsou specifickou léčbou nedostatku nebo neadekvátnosti podmínek v minulém/nebo přítomném životě klienta. Tento nedostatek je zdrojem většiny funkčích emočních poruch a neúspěchů při sebeaktualizaci lidských bytostí.
5. Podmínky stanovují, nebo zahrnují, hlavní základní, všeobecné, trvalé a univerzální hodnoty života. Jsou nutné pro přežití společnosti nebo kultury. Společnost by nemohla přežít, jestli by tyto podmínky nebyly přítomny v minimální úrovni v jejích členech. Jsou to ty podmínky, nutné pro lidské bytosti k tomu, aby mohly žít spolu a přežít jako společnost. Skinner (1953,str.445) napsal: „Jestliže věda o chování může objevit ty podmínky života, které směřují ke konečné síle lidí, může to vytvořit sadu ‘morálních hodnot’ kteé, protože jsou nezávislé na historii a kultuře jakékoliv skupiny, mohou být všeobecně akceptované.“ My máme tyto hodnoty (Patterson, 1966).
6. Takže tento psychoterapeutický systém, zahrnující životní cíl a podmínky pro dosažení tohoto cíle, je univerzálním systémem, který není časově ani kulturně vázán (Patterson, v tisku).

Nahoru

Kontakt: sekretariat@spsbrno.cz
© Copyright 2016, www.spsbrno.cz, www.rogers.cz