{"id":171,"date":"2010-09-23T09:28:58","date_gmt":"2010-09-23T09:28:58","guid":{"rendered":"http:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/"},"modified":"2011-03-04T07:18:17","modified_gmt":"2011-03-04T07:18:17","slug":"person-centered-journal","status":"publish","type":"page","link":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/odborna-literatura\/person-centered-journal\/","title":{"rendered":"Person – Centered Journal"},"content":{"rendered":"

UNIVERZÁLNÍ SYSTÉM PSYCHOTERAPIE<\/span><\/span> <\/strong><\/span><\/em><\/p>\n

C. H. Patterson<\/span><\/span> University of North Carolina at Greensboro<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

SOUHRN. V poslední dob\u011b se všeobecn\u011b p\u0159ijímá myšlenka, \u017ee existující teorie a p\u0159ístupy k psychoterapii, vyvinuté v západních kulturách, nejsou aplikovatelné na jiné kultury. Zde je p\u0159edkládán model, který, i kdy\u017e zalo\u017eený na jistých teoretických a výzkumných základech v západní kultu\u0159e, zárove\u0148 p\u0159ipouští a vychází z univerzálních pohnutek, motivací a cíl\u016f, vlastních všem lidským bytostem, vlastn\u011b všem \u017eivým organism\u016fm. Není tudí\u017e \u010dasov\u011b ani kulturn\u011b vázaný.<\/span><\/span> Tento model se vyvinul podle t\u0159í úrovní cíl\u016f: (1) kone\u010dný cíl, spole\u010dný všem klient\u016fm; (2) st\u0159ední cíle, které berou v úvahu kulturní a individuální rozdíly; a (3) okam\u017eitý cíl, který zahrnuje terapeutický vztah. Jsou definovány terapeutické podmínky, nutné a snad posta\u010dující pro rozvoj vztahu, který vede k dosa\u017eení st\u0159edních a kone\u010dných cíl\u016f.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

ÚVOD<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

P\u0159ed více jak dvaceti lety jsem za\u010dal dávat dohromady to, co známe, ze zkušenosti a z experimentu, o psychoterapii. Pou\u017eil jsem termínu „model“, abych popsal výsledek. Není to model ve formálním nebo matematickém smyslu, ale konceptuální model. V procesu vývoje byl nazýván r\u016fznými jmény, a\u017e jsem si uv\u011bdomil, \u017ee není omezen na psychoterapii. Je to skute\u010dn\u011b model pro všechny facilitativní interpersonální vztahy – rodinné (rodi\u010d-dít\u011b, man\u017eel-man\u017eelka), u\u010ditel-student, zam\u011bstnavatel-zam\u011bstnanec, supervizor-supervizovaný. P\u0159ednedávnem jsem si také uv\u011bdomil, \u017ee je to univerzální model, \u017ee není ani \u010dasov\u011b ani kulturn\u011b vázaný.<\/span><\/span> Jsem si v\u011bdom toho, \u017ee \u0159íci, \u017ee existuje univerzální psychoterapeutický systém je v rozporu s tém\u011b\u0159 vším, co bylo napsáno o mezikulturní psychoterapii. V poslední dob\u011b se všeobecn\u011b p\u0159ijímá názor, \u017ee existující teorie a p\u0159ístupy k psychoterapii, vyvinuté v západních kulturách, nejsou aplikovatelné na jiné kultury. Systém rozvinutý zde, i kdy\u017e zalo\u017eený na teoretických a výzkumných základech v západní kultu\u0159e, také p\u0159ipouští a vychází z univerzálních motivací a cíl\u016f všech lidských bytostí.<\/span><\/span> Existují t\u0159i hlavní prvky psychoterapie: (1) cíle nebo ú\u010dely; (2) proces v klientovi; a (3) terapeutické podmínky, nutné pro klient\u016fv pokrok.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

CÍLE<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Zatím bylo p\u0159ekvapiv\u011b málo fundamentálních úvah o cíli nebo cílech psychoterapie. Je to p\u0159ekvapující, vezmeme-li v úvahu to ohromné mno\u017eství pozornosti v\u011bnované metodám a technikám; zdálo by se, \u017ee prioritním zájmem by m\u011bla být determinace cíl\u016f. Studie o výsledcích jednoduše akceptovaly a pou\u017eívaly jakékoliv a všechny p\u0159ístupné prost\u0159edky, a pramálo se staraly o jejich relevantnosti s metodami a technikami anebo jakýmikoliv vytou\u017eenými cíly procesu.<\/span><\/span> Mahrerem (1967) publikovaná kniha, Cíle psychoterapie, odhalila tém\u011b\u0159 nekone\u010dný po\u010dat a r\u016fznorodost cíl\u016f, zva\u017eovaných p\u0159isp\u011bvateli. Parloff (1967) p\u0159isp\u011bl návrhem, jak zvládnout tento problém. Navrhl dv\u011b úrovn\u011b cíl\u016f-st\u0159ední a kone\u010dné. Poznamenává, \u017ee a\u010dkoliv mohou být velké rozdíly ve st\u0159edních cílech, „rozdíly ve stanovených kone\u010dných cílech budou s nejv\u011btší pravd\u011bpodobností malé“ (str.9).<\/span><\/span> Parloff\u016fv návrh je základem pro sou\u010dasnou diskusi. Zva\u017eují se t\u0159i, spíše ne\u017e dv\u011b, úrovn\u011b cíl\u016f, a definice kone\u010dných a st\u0159edních cíl\u016f jsou odlišné. Tyto t\u0159i úrovn\u011b jsou (1) kone\u010dný cíl, (2) st\u0159ední nebo prost\u0159ední cíle a (3) okam\u017eité cíle. Ty poslední sestávají z klientova chování v procesu.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

KONE\u010cNÝ CÍL<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Kone\u010dný cíl v psychoterapii se týká druhu osoby, kterým chceme aby se klient stal jako výsledek psychoterapie. M\u011blo by být z\u0159ejmé, \u017ee ten druh osoby, kterým chceme aby byl klient, je tím druhem osoby, jakým bychom cht\u011bli být všichni lidé. Vztahuje se k otázce, jaký je smysl \u017eivota, k otázce, kterou se zabývali všichni filozofové od Aristotela.<\/span><\/span> Bylo navr\u017eeno mnoho cíl\u016f. Jahoda (1968) navrhl koncept pozitivního mentálního zdraví, ale bylo nemo\u017ené jasn\u011b jej definovat. Koncepty p\u0159izp\u016fsobení daly vzniknout otázce p\u0159izp\u016fsobení \u010demu. White\u016fv (1959) koncept kompetence nastolil otázku kompetence k \u010demu. Psychologická efektivita zahrnuje ten samý problém. Všechny vy\u017eadují kritérium vyšší úrovn\u011b.<\/span><\/span> Existuje po\u010det termín\u016f a koncept\u016f, které se jeví p\u0159esahovat tuto otázku a stanovovat akceptovatelné kritérium. Tyto zahrnují seberealizaci, sebepozvednutí , Rogersova pln\u011b fungujícího \u010dlov\u011bka, a sebeaktualizaci. Tento poslední termín se široce a b\u011b\u017en\u011b pou\u017eívá, a byl p\u0159ijatý i zde.<\/span><\/span> Definice sebeaktualiza\u010dného \u010dlov\u011bka vychází z práce Maslowa (1956). Formuloval všeobecnou definici sebeaktualiza\u010dných lidí, charakterizovaných<\/span><\/span> plným vyu\u017eitím a zu\u017eitkováním talent\u016f, schopností, potencionalit, atd. Zdá se,<\/span><\/span> \u017ee takoví lidé se napl\u0148ují, a \u017ee d\u011blají to nejlepší, co jsou schopni d\u011blat. Jsou to<\/span><\/span> lidé, kte\u0159í rozvinuli, nebo rozvíjejí plný vzr\u016fst, kterého jsou schopni (str.161-162).<\/span><\/span> Maslow vybral skupinu lidí, \u017eivých i mrtvých, kte\u0159í podle n\u011bj reprezentovali sebeaktualiza\u010dní lidi, a pokusil se najít, co mají tito lidé spole\u010dného, a \u010dím se liší od b\u011b\u017ených lidí. Vyplynulo \u010dtrnáct charakteristických rys\u016f:<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

1. Ú\u010dinn\u011bjší percepce reality a snadn\u011bjší vztah s ní.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

2. Akceptování sebe, jiných a p\u0159írody.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

3. Spontaneita; nedostatek rigidní konformity.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

4. Zam\u011b\u0159enost na problém: smysl pro povinnost a odpov\u011bdnost.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

5. Vy\u010dlen\u011bní; pot\u0159eba soukromí.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

6. Autonomie, nezávislost na kultu\u0159e a prost\u0159edí.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

7. Soustavná sv\u011b\u017eest hodnocení.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

8. Mystické zá\u017eitky; oceanické pocity.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

9. Gemeinshaftsgefuhl; empatie, solidárnost, soucit s lidskými bytostmi.<\/span><\/span><\/em><\/p>\n

1<\/em>0.Hluboké mezilidské vztahy s jinými.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

11.Demokratická struktura charakteru; respekt k ostatním.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

12.Rozpoznání prost\u0159edk\u016f a cíl\u016f.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

13.Filozofický, ne nep\u0159átelský smysl pro humor.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

14.Tvo\u0159ivost. <\/span><\/span><\/span><\/em><\/p>\n

(Pro více detail\u016f viz. Maslow \/1956\/ a Patterson \/1985\/.)<\/span><\/span> Zastavím se, abych poznamenal n\u011bkteré námitky k sebeaktualiza\u010dnímu konceptu. Podle mého názoru tyto vyr\u016fstají z mylné p\u0159edstavy nebo nepochopení podstaty sebeaktualizace a sebeaktualiza\u010dních lidí. Jednou takovou námitkou je, \u017ee sebeaktualizace je nep\u0159átelská individualit\u011b, jeliko\u017e, tvrdí se, sebeaktualizace spo\u010dívá v souhrnu rys\u016f, které jsou stejné pro všechny lidi a mají za výsledek standartní, identická chování. Ale to, co je aktualizováno jsou rozdílné individuální potenciality. Jak poznamenává Maslow (1956,str.192), „sebeaktualizace je aktualizace sebe, a \u017eádné dv\u011b já nejsou stejná.“<\/span><\/span> Druhé, opa\u010dné nedorozum\u011bní je, \u017ee sebeaktualiza\u010dní \u010dlov\u011bk je antisociální, nebo p\u0159inejmenším asociální. Tuto pozici zastává Maddi (1973a, 1973b). Williamson (1950, 1958, 1963, 1965) také \u010diní tuto kritiku. A dokonce Smithovi (1973) se jeví sebeaktualizace jako zahrnující ne\u017eádoucí, nebo antisociální chování, a tudí\u017e nep\u0159ijatelná. A White (1973) vnímá sebeaktualizaci jako sobeckou: „\u017dádám \u010dtená\u0159e,“ napsal, „aby pozorn\u011b sledovali, zdali sebeaktualizace, tak jak ji b\u011b\u017en\u011b pou\u017eívají psychologi\u010dtí poradci a jiní, zahrnuje \u010di nikoliv n\u011bco více ne\u017e adolescentní zabývání se sebou samým a svými pudy“ (White, 1973,str.69). A Janet Spenceová, ve své p\u0159edsednické \u0159e\u010di k Americké Psychologické Asociaci (Spence, 1985) v roce 1985 mluvila následovn\u011b o mláde\u017ei <\/span><\/span>60. a<\/span><\/span> 70. let:<\/span><\/span><\/span> A\u010dkoliv n\u011bkte\u0159í byli p\u0159ivedeni ke kariérám, které byly výrazem idealismu, jiní se<\/span><\/span> oto\u010dili zády k pracovní etice nebo nahradili jako cíl materiálního úsp\u011bchu<\/span><\/span> sebeaktualizaci a ‘d\u011blání si svého’…A\u010dkoliv hledání sebeaktualizace bylo<\/span><\/span> stimulováno odmítáním materiálních cíl\u016f, reprezetuje to další aspekt nespoutaného<\/span><\/span> materialismu (str.1289-1290).<\/span><\/span> Tato kritika si plete koncept sebeaktualizace se sobeckostí a sebezam\u011b\u0159ením, a identifikuje ji s charakteristikami generace 70.let, zam\u011b\u0159ené na „já“, s „kulturou narcismu“<\/span><\/span> (srovnej Amitai Etzioni \/1982\/, Christopher Lasch \/1979\/ a Tom Wolfe \/1976\/). Snad je to také ovlivn\u011bno hnutím mo\u017ené lidskosti, které nepochybn\u011b, v mnoha svých manifestacích dalo vzniknout extrémnímu individualismu a sebezam\u011b\u0159ení.<\/span><\/span> Rogers odpov\u011bd\u011bl na tento kriticismus, kdy\u017e poznamenal, \u017ee jedinci \u017eijí ve spole\u010dnosti jiných, a mohou se aktualizovat pouze v interakci s ostatními. Pot\u0159ebují jiné a p\u0159ipojení k nim, komunikaci a pozitivní vztah s ostatními (Rogers, 1959, 1961).<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Sebeaktualizace jako cíl psychoterapie má n\u011bkolik významných aspekt\u016f:<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

1. Znamená kriterium v tom smyslu, \u017ee není vystavena otázce: Pro\u010d? Sebeaktualizace se vyhýbá problém\u016fm modelu p\u0159izp\u016fsobení, který k otázce p\u0159izp\u016fsobení \u010demu p\u0159ipojuje i otázky konformity a sociální kontroly (Halleck, 1971).<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

2. Sebeaktualizace jako cíl se vyhýbá problém\u016fm medicínského modelu a jeho dilematu nemoc-zdraví. Tento cíl zahrnuje více ne\u017e eliminaci patologického, a dosa\u017eení n\u011bjaké nedefinované (a nedefinovatelné) úrovn\u011b mentálního zdraví nebo „normálnosti.“ Není negativním konceptem, tak jako jím je nep\u0159ítomnost poruch, narušení nebo „mentální nemoci.“ Je to pozitivní cíl.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

3. Eliminuje konflikt nebo dichotomii mezi intrapersonálním a interpersonálním. Zahrnuje celou osobu ve spole\u010dnosti jiných osob.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

4. Tento cíl je procesem, ne statickou podmínkou, která má být jednou prov\u017edy dosa\u017eena. Je to rozvoj sebeaktualiza\u010dních lidí, soustavný proces. Cíl adekvátní pro lidi musí být ideální, takový, který se p\u0159ibli\u017euje, ale nikdy nebude zcela dosa\u017een.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

5. Sebeaktualizace jako cíl není omezena na psychoterapii, nebo na lé\u010dení mentáln\u011b narušených lidí. Je to \u017eivotní cíl, pro všechny lidi, kte\u0159í jsou všichni do jisté míry nespokojeni sami se sebou, neš\u0165astní, nenapln\u011bní a nevyu\u017eívají pln\u011b své schopnosti a potenciality. Sebeaktualizace by tedy mohla být cílem spole\u010dnosti a všech jejích institucí- vzd\u011blávání; man\u017eelství a rodiny; politických, sociálních a ekonomických systém\u016f-které všechny existují ke prosp\u011bchu jednotlivc\u016f. Psychoterapie ve skute\u010dnosti za\u010dala existovat jako zp\u016fsob, kterým spole\u010dnost poskytuje zvláštní asistenci t\u011bm, jejich\u017e postup k sebeaktualizaci byl zablokován, p\u0159erušen, nebo mu bylo n\u011bjakým zp\u016fsobem zabrán\u011bno, hlavn\u011b nedostatkem dobrých lidských vztah\u016f.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

6. Existuje ješt\u011b jeden aspekt sebeaktualizace, který je obzvlášt\u011b významný. Cíle se vztahují k – nebo proti- pohnutkám a motiv\u016fm. Proto kdy\u017e mluvíme o \u017eivotním cíli, za\u010dneme se zabývat ú\u010dely, pohnutkami, pot\u0159ebami a motivy, jeliko\u017e cíle jsou ovlivn\u011bny, vskutku determinovány, pot\u0159ebami. Sebeaktualizace je základní motivací všech lidských bytostí, skute\u010dn\u011b všech \u017eivých organism\u016f. Goldstein (1939,str.196), jeden z prvních, kdo pou\u017eil termín sebeaktualizace, tvrdil, \u017ee „organismu vládne tendence aktualizovat, co nejvíce je to mo\u017ené, svou podstatu ve sv\u011bt\u011b.“ Co se tý\u010de cíle, není potom abstraktní, teoretický, etický nebo nábo\u017eenský, ale vychází z biologické podstaty organismu.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

7. Jeliko\u017e pohnutka k sebeaktualizaci je biologicky zalo\u017eená, není \u010dasov\u011b ani kulturn\u011b vázaná. Je to tudí\u017e univerzální cíl. A jako univerzální cíl, ne jenom pro psychoterapii, ale pro \u017eivot, vytvá\u0159í kritérium pro hodnocení kultur. Maslow (1971,str.213), ovlivn\u011bný antropologem Ruthem Benediktem, napsal: „Vycházím z p\u0159edpokladu, \u017ee dobrá spole\u010dnost, a tedy okam\u017eitý cíl jakékoliv spole\u010dnosti, který se ji sna\u017eí zlepšit, je sebeaktualizací všech jedinc\u016f.“ (Rozší\u0159en\u011bjší diskusi najdete u Pattersona \/1978,1985\/.)<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

8. Tato formulace kone\u010dného cíle psychoterapie \u0159eší problém toho, kdo vybírají cíl-terapeuta a klienta. Ani terapeut ani klient nevybírají cíl. Je dán; je vrozený podstat\u011b jedince jako \u017eijícího organismu. Je to podstata organismu, Rogersova charakteristika aktualiza\u010dní tendence, r\u016fst, rozvíjet se sna\u017eit se aktualizovat potenciality, státi se tím, \u010dím je schopen se stát-být více sebeaktualiza\u010dní.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

9. Kone\u010dn\u011b, koncept sebeaktualizace p\u0159ináší \u0159ešení problému organizování pot\u0159eb do ur\u010dité hierarchie. Všechny specifické pohnutky, v\u010detn\u011b t\u011bch z Maslowovy (1970) hierarchie, jsou pod\u0159ízené pohnutkám k sebeaktualizaci. Všechny specifické pohnutky jsou organizovány a získávají do\u010dasné priority podle vztahu k základní sebeaktualiza\u010dní pohnutce (Patterson, 1985).<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

ST\u0158EDNÍ CÍLE<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

St\u0159ední cíle jsou cíle b\u011b\u017en\u011b zva\u017eované poradci a psychoterapeuty. Zahrnují specifické a konkrétní cíle behaviorálních terapeut\u016f. P\u0159isp\u011bvatelé do Mahrerovy (1967) knihy se zam\u011b\u0159ili na tuto úrove\u0148 cíl\u016f, takové v\u011bci jako redukce symptom\u016f, redukce anxiety, a psychologické bolesti a utrpení, a nep\u0159átelství; eliminace neadaptivních zvyk\u016f, získání adaptivních zvyk\u016f.<\/span><\/span> Jiné st\u0159ední cíle zahrnují dobré man\u017eelské a rodinné vztahy, úsp\u011bch v zam\u011bstnání a karié\u0159e; dosa\u017eení vzd\u011blání, v\u010detn\u011b studijních dovedností a studijních návyk\u016f; rozvoj výtvarných, hudebních, atletických schopností, a jiné.<\/span><\/span> Kone\u010dný cíl je všeobecný cíl, aplikovatelný na všechny jedince. St\u0159ední cíl se týká, nebo povoluje, individuální rozdíly. Lidé mají lišící se a rozdílné schopnosti; aktualizují se r\u016fznými zp\u016fsoby.<\/span><\/span> Objevilo se n\u011bkolik aspekt\u016f separace cíl\u016f na kone\u010dné a st\u0159ední:<\/span><\/span> 1. Zatímco kone\u010dný cíl je univerzální, p\u0159esahující \u010das a kultury, st\u0159ední cíle se r\u016fzní s jedinci, \u010dasem a kulturami. Zde klient vybírá a provádí rozhodnutí.<\/span><\/span> 2. St\u0159ední cíle mohou být pova\u017eované za prost\u0159ední cíle, mezi okam\u017eitým cílem a kone\u010dným cílem. To znamená, \u017ee tvo\u0159í schody vedoucí ke kone\u010dnému cíli. V n\u011bkterých p\u0159íkladech se mohou p\u0159ekrývat s aspekty kone\u010dného cíle-nap\u0159. rozvoj sebechápání, sebeocen\u011bní, sebeakceptování.<\/span><\/span> 3. Kone\u010dný cíl znamená kriterium pro akceptovatelnost st\u0159edních cíl\u016f, n\u011bco co je nezbytné, vlastní behaviorální terapii.<\/span><\/span> 4. Zatímco st\u0159ední cíle mohou být pova\u017eovány za pod-cíle, nebo schody ke kone\u010dnému cíli, mohou být také chápány jako vedlejší produkty kone\u010dného cíle. Sebeaktualiza\u010dní lidé se normáln\u011b a p\u0159irozen\u011b sna\u017eí dosáhnout st\u0159edních cíl\u016f sami, anebo vyhledají a dostanou pot\u0159ebnou asistenci, jako je tutorování, vyu\u010dování, informace, vzd\u011blání a vyu\u010dování, nebo p\u0159evýchova, aby t\u011bchto cíl\u016f dosáhli. Jako vedlejší produkty nejsou to nutn\u011b cíle, kterých musí být p\u0159ímo dosa\u017eeno nebo které by musely být speciáln\u011b hledány. V psychoterapii st\u0159ední cíle nemusí být ur\u010deny a definovány p\u0159edem, ale jsou rozvíjeny klientem b\u011bhem, a \u010dasto v návaznosti na terapeutický proces. Zdá se, \u017ee by v n\u011bkterých p\u0159ípadech mohlo být dostate\u010dné poskytnout podmínky vedoucí k rozvoji sebeaktualiza\u010dních lidí; tudí\u017e, jak se jedinci stávají více sebeaktualiza\u010dními, rozvíjejí, hledají a dosahují své vlastní specifické cíle.<\/span><\/span> Je z\u0159ejmé, \u017ee mnohé ze st\u0159edních cíl\u016f jsou cílemi jiných pomocných proces\u016f, výchovy, p\u0159evýchovy a nácviku dovedností.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

OKAM\u017dITÝ CÍL<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

St\u0159ední cíle Parloffa jsou aspeky psychoterapeutického procesu, který zahajuje a jeho\u017e pokra\u010dováním je okam\u017eitý cíl v tomto modelu nebo systému. Terapeutický proces a jeho \u010dásti byly popsány mnoha zp\u016fsoby, v r\u016fzných psychoterapeutických teoriích. Parloff (1967) zahrnul následující specifické cíle: u\u010dinit z podv\u011bdomého v\u011bdomé; vyvolat potla\u010dené; odstranit podmín\u011bnost; vytvo\u0159it protipodmín\u011bnost; zesílit nebo zeslabit superego; rozvinout a analyzovat neurózu p\u0159enosu; prohloubení pochopení; zvýšení sebeakceptace. Existuje málo, jestli v\u016fbec n\u011bjaké d\u016fkazy, \u017ee mnohé z t\u011bchto cíl\u016f vedou ke ký\u017eeným terapeutickým výsledk\u016fm, zvlášt\u011b ke zvýšené sebeaktualizaci.<\/span><\/span> Podstatou terapeutického procesu je klientova aktivita n\u011bjakého druhu. Zdá se, \u017ee klientova aktivita obsahující sebezkoumání nebo intrapersonální zkoumání, je universáln\u011b p\u0159ítomná v úsp\u011bšné psychoterapii. Toto zahrnuje n\u011bkteré ze st\u0159edních cíl\u016f, zmín\u011bných Parloffem, jako je rozvoj uv\u011bdom\u011bní si podv\u011bdomého (sebeuv\u011bdom\u011bní).<\/span><\/span><\/span><\/em><\/p>\n

Proces sebezkoumání je komplexní a zahrnuje n\u011bkolik aspekt\u016f nebo stádií:<\/span><\/span> <\/em><\/p>\n

1. Sebeobjevení. Ne\u017e mohou klienti zkoumat sami sebe, musí se odkrýt nebo odhalit, c\u010detn\u011b svých negativních myšlenek, pocit\u016f, problém\u016f, neúsp\u011bch\u016f, neschopností, atd. To jsou d\u016fvody, pro\u010d klienti p\u0159icházejí na terapii, kv\u016fli svým „problém\u016fm“, a je nutné stanovit „problém“, ne\u017e se s ním m\u016f\u017ee pracovat. Sebeobjevení, nebo sebevystavení, vy\u017eaduje, aby klienti byli otev\u0159ení a \u010destní, nebo up\u0159imní.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

2. Sebezkoumání. Toto se skládá z práce klient\u016f s objeveným materiálem, ze zkoumání co a kdo oni jako osoby jsou. Proces sebezkoumání m\u016f\u017ee být pomalý a nebývá hladký ani plynulý. Existuje odpor dívat se na a \u010delit svým necht\u011bným stránkám.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

3. Sebezkoumání vede klienta k sebeobjevení, uv\u011bdom\u011bní si, jaký \u010dlov\u011bk ve skute\u010dnosti je.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

4. Se sebeobjevením p\u0159ichází sebepochopení. Klienti si za\u010dnou být v\u011bdomi svých neúsp\u011bch\u016f p\u0159i sebeaktualizaci a aktualizaci svých schopností. Vidí rozpory mezi svým skute\u010dným a ideálním já. Za\u010dnou redukovat tyto rozpory, modifikují své skute\u010dné nebo ideální já, nebo obojí.Rozvíjí se realistický sebekoncept, sebekoncept více kongruentní se skute\u010dností. Klienti jsou schopni se akceptovat tací, jací jsou a chtít státi se podobn\u011bjším tomu, jací cht\u011bjí být (viz Patterson \/1985\/ a Rogers \/1961,obzvlášt\u011b\/, k pln\u011bjšímu rozboru terapeutického procesu ohledn\u011b klienta).<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Mezi t\u011bmi, kdo píší o mezikulturním poradenstvím, vyvstaly otázky ohledn\u011b sebeobjevení a sebezkoumání. \u0158íká se, \u017ee lidé z jiných kultur (stejn\u011b jako chudí v naší vlastní kultu\u0159e \/Goldstein,1973\/) nemohou a nebo se nezapojují do sebeobjevování nebo sebezkoumání (anebo „introspekce“). Nap\u0159íklad Pedersen píše o svých klientech, amerických indiánech: „Poradce, ketrý o\u010dekává, \u017ee klienti budou verbalisovat své pocity, nebude mít pravd\u011bpodobn\u011b úsp\u011bch s klienty-p\u016fvodními ameri\u010dany“ (Pedersen, 1976,str.26). Sue (1981, str.48) píše o „jistých skupinách (asijští ameri\u010dané, p\u016fvodní ameri\u010dané, atd.), které se staví proti sebeodktytí p\u0159ed cizinci“. Zmi\u0148uje se (str.38) o „ví\u0159e v touhu po sebeobjevení u mnoha léka\u0159\u016f duševního zdraví“. Paradoxn\u011b se také zmi\u0148uje o sebeobjevování jako „podstatné“ podmínce, která je „obzvlášt\u011b klí\u010dová v procesu a cílech poradenství…“(Sue, 1981, str.48).<\/span><\/span> To je problém. Jestli\u017ee je sebezkoumání podstatné pro proces psychoterapie (a to je podpo\u0159eno výzkumem), pak nem\u016f\u017ee být od n\u011bj upušt\u011bno, jak n\u011bkte\u0159í navrhují, tím, \u017ee terapeut p\u0159evezme aktivní, direktivní, v\u016fd\u010dí, nebo strukturální p\u0159ístup.<\/span><\/span> Ale klientova neochota k sebeobjevování a nebo problémy p\u0159i sebeobjevování je sociálním, a ne \u010dist\u011b kulturním rysem. Lidé (všeobecn\u011b, ne jenom asiaté) se neodkrývají p\u0159ed cizinci, spole\u010densky nad\u0159ízenými, experty, v\u010detn\u011b odborník\u016f. P\u0159esto, paradoxn\u011b, lidé n\u011bkdy \u0159íkají v\u011bci cizinc\u016fm (stejn\u011b tak jako terapeut\u016fm), které by ne\u0159ekli rodin\u011b nebo p\u0159átel\u016fm. \u010cí\u0148ané se kterými jsem mluvil, m\u011b ujistili, \u017ee se odkrývají p\u0159ed svými rodinami a p\u0159áteli. Odpor k sebeobjevení a nebo problémy s tím spojené u jistých klient\u016f nejsou d\u016fvodem pro opoušt\u011bní psychoterapie (pro kterou je to nezbytnou podmínlkou), ale pro vytvo\u0159ení podmínek, které klientovi sebeobjevování umo\u017ení.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

PODMÍNKY<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Jak terapeut umo\u017ení klientovi zapojit se do aktivit nezbytných pro terapeutický pokrok? U\u010diní to vytvo\u0159ením ur\u010ditých podmínek. Byly identifikovány a definovány (Rogers,1957) t\u0159i hlavní podmínky, které jsou nyní podpo\u0159eny výzkumem (Patterson, 1984, 1985). Nyní je podstata t\u011bchto podmínek dob\u0159e známa, a zde jsou pouze vyjmenovány.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

1. Empatické porozum\u011bní a porozum\u011bní klientovi z jeho vztahového rámce, a komunikace tohoto porozum\u011bní.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

2. Respekt, bezpodmíne\u010dný pozitivní vztah, projevení hlubokého zájmu, pé\u010de, soucít\u011bní, dokonce soucit s klientem.<\/span><\/span> 3. Terapeutická up\u0159ímnost, kongruentnost terapeuta, autenti\u010dnost, teransparentnost, \u010destnost. Je nutné, aby byl pou\u017eit procedurální terapeut, jeliko\u017e termín up\u0159ímnost sám o sob\u011b vedl k terapeut\u016fm manifestujícím chování skryté pod rouškou, co\u017e je škodlivé pro klienty.<\/span><\/span> Existuje ješt\u011b jedna podmínka, která je spíše technikou ne\u017e podmínkou, o které jsem p\u0159esv\u011bd\u010den, \u017ee má status nezbytného prvku v chování terapeuta:<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

4. Konkrétnost nebo specifi\u010dnost p\u0159i odpovídání na klientovy produkce. Je to protiklad abstrakcí, nálepek, generalizací nebo interpretací, které všechny spíše potla\u010dují nebo zruší sebezkoumání, ne\u017e aby ho povzbudily.<\/span><\/span><\/span><\/em><\/p>\n

Myslím, \u017ee tyto \u010dty\u0159i podmínky mohou být shrnuty do konceptu lásky ve smyslu agap.Jsou sou\u010dástí všech sv\u011btových nábo\u017eenství a filosofií. V roce 1986 dr.Louis Thayer vedl rozhovor s Carlem Rogersem. V jednom bod\u011b rozhovoru, kdy\u017e Rogers komentoval p\u0159ítomnost p\u0159íliš velké intervence ze strany rodi\u010d\u016f, vlád a politik\u016f (stejn\u011b jako terapeut\u016f), vytáhl z náprsní tašky báse\u0148, kterou m\u011bl u sebe, „malý citát, který pova\u017euji za poklad,“\u0159ekl. Byla to tato báse\u0148 Lao C´,\u010dínského filosofa 5.století p\u0159ed Kristem. Pou\u017eívám tuto báse\u0148 p\u0159i vyu\u010dování n\u011bkolik let, slovo v\u016fdce nahrazuji slovem terapeut :<\/span><\/span> V\u016fdce (terapeut)<\/span><\/span> V\u016fdce (terapeut) je nejlepší, kdy\u017e lidé (klienti) nev\u011bdí, \u017ee existuje;<\/span><\/span> není tak dobrý, kdy\u017e ho lidé (klienti) poslouchají a velebí;<\/span><\/span> je nejhorší, kdy\u017e jím pohrdají.<\/span><\/span> Ale o dobrém v\u016fdci (terapeutovi), který málo mluví,<\/span><\/span> kdy\u017e je jeho práce ud\u011blaná, jeho cíl spln\u011bn,<\/span><\/span> \u0159eknou, „Ud\u011blali jsme to sami.“<\/span><\/span> \u010cím mén\u011b v\u016fdce (terapeut) d\u011blá a mluví,<\/span><\/span> tím š\u0165astn\u011bjší je jeho lid (klienti);<\/span><\/span> \u010dím více se vychloubá a chvástá, tím neš\u0165astn\u011bjší je jeho lid (klienti).<\/span><\/span> (Proto) moudrý mu\u017e \u0159íká:<\/span><\/span> Jestli\u017ee nezasahuji do v\u011bcí lidí (klient\u016f), postarají se sami o sebe.<\/span><\/span> Jestli\u017ee nena\u0159izuji lidem (klient\u016fm), chovají se dob\u0159e.<\/span><\/span> Jestli\u017ee neká\u017ei lidem (klient\u016fm), zlepšují se.<\/span><\/span> Jestli\u017ee nezneu\u017eívám lidi (klienty), stávají se sami sebou.<\/span><\/span> <\/em><\/p>\n

Psychoterapie je samoz\u0159ejm\u011b dvoustranný proces, je to vztah a pot\u0159ebuje dva aby byl vytvo\u0159en.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

1. Terapie nem\u016f\u017ee být vnucena pasivnímu, takzvan\u011b nedobrovolnému klientovi. Klien musí být „motivován.“ Rogers (1957, str.96) uvádí jako jednu z podmínek terapeutických zm\u011bn osobnosti to, \u017ee klient „je ve stavu inkongruentnosti, je zranitelný, nebo úzkostný.“ To znamená, \u017ee „musí být n\u011bkým, kdo se cítí být vta\u017een…do jistého stupn\u011b konfliktu, jistého stupn\u011b vnit\u0159ního rozporu, n\u011bjakého vyjád\u0159ení ú\u010dasti.“(Rogers, 1987, str.39-40).<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

2. Klient musí p\u0159ijímat podmínky nabízené terapeutem. „Komunikace“ klienta s terapeutovým empatickým porozum\u011bním a pezpodmíne\u010dným pozitivním vztahem je do minimálního stupn\u011b dosa\u017eena (Rogers, 1957, str.96).<\/span><\/span><\/span><\/em><\/p>\n

CHARAKTERISTIKY SYSTÉMU<\/span><\/span> <\/em><\/p>\n

N\u011bkteré charakteristiky tohoto psychoterapeutického systému stojí za zmínku:<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

1. Všimn\u011bte si podobnosti mezi Cíly, Procesem a Podmínkami. Všechny zahrnují empatii, respekt a up\u0159ímnost nebo \u010destnost. Podmínky jsou také cílem.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

2. Klient, tím \u017ee se stává více sebeaktualiza\u010dním získává terapeutický vliv na jiné, a p\u0159ispívá k jejich sebeaktualiza\u010dnímu pokroku.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

3. Podmínky fungují mnoha zp\u016fsoby, konsistentn\u011b s naším chápáním u\u010dení nebo zm\u011bny procesu.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

   a.. Podmínky tvo\u0159í neohro\u017eující prost\u0159edí, ve které se klient m\u016f\u017ee cítit bezpe\u010dný p\u0159i sebeobjevování a sebezkoumání. <\/span><\/span><\/span><\/em><\/p>\n

Vysoká úrove\u0148 ohro\u017eení, jak je dob\u0159e známo, je nep\u0159átelská u\u010dení. V\u0159elá, akceptující atmosféra, vytvá\u0159ená terapeutem, vede k znecitliv\u011bní klientových úzkostí a strach\u016f v lidských vztazích, a zábranám p\u0159i sebeobjevování.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

     b. Psychoterapeutický proces není p\u0159ímo\u010darý pokrok, ale je jako typický proces u\u010dení, se stabilními hladinami, nebo dokonce regresemi. Klient si uv\u011bdomuje p\u0159ístup-vyhýbání konfliktu, postupuje a\u017e do bodu, kdy\u017e se vnit\u0159ní hrozba nebo úzkost stávají p\u0159íliš velkými, pak se zastaví nebo „odpo\u010dívá“ dokud se úzkost nezmenší. Není to proces, p\u0159i kterém jsou zpracovávany odd\u011blené problémy , dokud ka\u017edý není vy\u0159ešen. Všechny problémy jsou ve vzájemném vztahu, a klient zápasí v jednom momentu pouze s jedním, pak m\u016f\u017ee p\u0159ejít k dalšímu, a dalšímu, pak se ke ka\u017edému vracet v alternujícím nebo spirálovitém postupu.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

     c. Podmínky vytvá\u0159ejí prost\u0159edí pro u\u010dení sebeobjevování. Zatímco u\u010dení se objevovat není v\u017edy mo\u017ené nebo \u017eádané v jiných oblastech, je tou nejrelevantn\u011bjší a nejefektivn\u011bjší metodou p\u0159i u\u010dení se o sob\u011b samém.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

    d. Podmínky jsou nejefektivn\u011bjšími donucovateli ký\u017eeného klientova chování sebezkoumání. Ší\u0159eji, láska je nejsiln\u011bjším donucovatelem ký\u017eeného lidského chování.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

     e. Podmínky také fungují prost\u0159ednictvím modelování. V terapeutickém procesu se klient stává podobn\u011bjším terapeutovi. Z toho vyplývá, \u017ee terapeut, aby byl modelem, musí být na vyšší úrovni podmínek a sebeaktualiza\u010dního procesu, ne\u017e klient.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

      f. Podmínky, kdy\u017e jsou nabízené terapeutem na vyšší úrovni, zahrnují o\u010dekávání terapeuta zm\u011bny v klientovi. O\u010dekávání mají mocný ú\u010dinek na chování ostatních.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

     g. Podmínky terapeuta uvol\u0148ují aktualiza\u010dní tendenci u klienta, tak\u017ee se m\u016f\u017ee stát více sebeaktualiza\u010dním \u010dlov\u011bkem.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

4. Podmínky jsou specifickou lé\u010dbou nedostatku nebo neadekvátnosti podmínek v minulém\/nebo p\u0159ítomném \u017eivot\u011b klienta. Tento nedostatek je zdrojem v\u011btšiny funk\u010dích emo\u010dních poruch a neúsp\u011bch\u016f p\u0159i sebeaktualizaci lidských bytostí.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

5. Podmínky stanovují, nebo zahrnují, hlavní základní, všeobecné, trvalé a univerzální hodnoty \u017eivota. Jsou nutné pro p\u0159e\u017eití spole\u010dnosti nebo kultury. Spole\u010dnost by nemohla p\u0159e\u017eít, jestli by tyto podmínky nebyly p\u0159ítomny v minimální úrovni v jejích \u010dlenech. Jsou to ty podmínky, nutné pro lidské bytosti k tomu, aby mohly \u017eít spolu a p\u0159e\u017eít jako spole\u010dnost. Skinner (1953,str.445) napsal: „Jestli\u017ee v\u011bda o chování m\u016f\u017ee objevit ty podmínky \u017eivota, které sm\u011b\u0159ují ke kone\u010dné síle lidí, m\u016f\u017ee to vytvo\u0159it sadu ‘morálních hodnot’ kteé, proto\u017ee jsou nezávislé na historii a kultu\u0159e jakékoliv skupiny, mohou být všeobecn\u011b akceptované.“ My máme tyto hodnoty (Patterson, 1966).<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

6. Tak\u017ee tento psychoterapeutický systém, zahrnující \u017eivotní cíl a podmínky pro dosa\u017eení tohoto cíle, je univerzálním systémem, který není \u010dasov\u011b ani kulturn\u011b vázán (Patterson, v tisku).<\/span><\/span> The Person Centered Journal, Díl 2, \u010císlo 2, 1995<\/span><\/span> Vytišt\u011bno v USA. Všechna práva vyhrazena.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

 <\/p>\n

 <\/p>\n

TERAPIE ZAM\u011a\u0158ENÁ NA \u010cLOV\u011aKA –<\/span><\/span> NEPOCHOPENÍ ROZDÍL\u016e V PARADIGMATU?<\/span><\/span> <\/span><\/em>
\n\t<\/strong><\/p>\n

Jerold D. Bozarth<\/span><\/span> University of Georgia<\/span><\/span> <\/span><\/em>
\n\t<\/strong><\/p>\n

Následující p\u0159ednáška se zabývá n\u011bkterými nedorozum\u011bními v proudu na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159eného p\u0159ístupu. Kritizují Rogersovu koncep-tualizaci podmínek nutných a posta\u010dujících pro terapeutickou zm\u011bnu osobnosti ( Fay a Lazarus, 1992, Norcross, 1992 ) a Rogersovu teorii vcelku ( Cain, 1993, Quinn,1993 ). N\u011bkteré z jejich tezí jsou zkoumány a jejich výzkumné postoje byly inspirovány kontextem Rogersovy teorie. Nepochopení na klienta zam\u011b\u0159ené teorie a praxe interpretované z hlediska jiných teoretických systém\u016f je d\u016fsledkem paradigmatického rozdílu mezi na klienta zam\u011b\u0159enou terapií a jinými terapeutickými teoriemi.<\/span><\/span> "Co kdy\u017e jsou v jádru pobídky stejn\u011b motiva\u010dn\u011b naléhavé a ú\u010dinné, jako je tendence k sebeaktualizaci " (Quinn,1993, s.11)?<\/span><\/span> " Myšlenka univerzáln\u011b platných faktor\u016f je produktem školácké krát-kozrakosti a napadá princip na míru šité terapie podle pot\u0159eb pacienta " ( Fay a Lazarus, 1992, abstrakt ).<\/span><\/span> "… kdyby m\u011bl Rogers pravdu, neexistoval by \u017eádný problém ve vztahu k obtí\u017enému u\u010dení se specifickým technikám – být v\u0159elý, opravdový, kongruentní, empatický a ustanovit období dobré terapeutické aliance " ( Fay a Lazarus, 1992, s.3)!<\/span><\/span> " A co je horšího, Rogersovy spory zv\u011b\u010dnily zjednodušené formulace a jednotnou formu lé\u010dení pro veškerá klinická setkání ( Norcross, 1991, citováno viz Norcross, 1992, s.2).<\/span><\/span> "… potenciál na klienta zam\u011b\u0159eného poradenství je siln\u011b omezen díky pom\u011brn\u011b malému po\u010dtu informací, které do n\u011bj byly vlo\u017eeny " ( Cain, 1993, s.135 ).<\/span><\/span> Zmín\u011bné citace ukazují proces a pozice autor\u016f, kte\u0159í kritizují teorii a hypotézy formulované Carl R. Rogersem. Tento proces je ve své podstat\u011b zamítnutí základního p\u0159edpokladu p\u0159ístupu ( tendence k sebe-aktualizaci a zplnomocn\u011bní klienta ) jako neudr\u017eitelného \u010di sporného.<\/span><\/span> Kritizuje jeho teorii z hlediska jiných referen\u010dních rámc\u016f. Postoj zas-távaný t\u011bmito autory je odstup\u0148ován podle názor\u016f jednotlivých terapeut\u016f coby expert\u016f pro lé\u010dení klienta a zm\u011bnu jeho chování. Z toho vyplývá, \u017ee jejich teoretické argumenty nenásledují Rogersovu teorii s pochopením.<\/span><\/span> Zám\u011brem mého \u010dlánku je upozornit na n\u011bkteré z faktor\u016f, které le\u017eí v pozadí daných nepochopení, a ozna\u010dit základní vlastnosti na klienta zam\u011b\u0159eného paradigmatu.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

TEORIE<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Za\u010dn\u011bme krátkou rekapitulací Rogersovy teorie.<\/span><\/span> Existuje p\u0159irozená motiva\u010dní síla lidských bytostí, která je kon-struktivní a sm\u011b\u0159uje k r\u016fstu. Je to snaha o sebeaktualizaci. Tuto p\u0159iro-zenou tendenci k r\u016fstu ni\u010dí podmí\u0148ovaný pozitivní postoj pro n\u011bho významných osob, který jedinec p\u0159ijímá, vnímá a zvnit\u0159\u0148uje. Pokud si vytvá\u0159í k sob\u011b podmín\u011bn\u011b kladný vztah, narušuje se jeho úsilí o sebe- aktualizaci. Naopak jedinec, který se u významné osoby setkává se vst\u0159ícným postojem, jen\u017e není podmi\u0148ován, vytvo\u0159í si i k sob\u011b nepodmín\u011bn\u011b pozitivní vztah a jeho sebeaktualiza\u010dní proces bude podpo\u0159en ( Rogers, 1959 ). Proces sebeaktualizace je funk\u010dní jednotkou na klienta zam\u011b\u0159ené terapie ( Bozarth a Brodley, 1991 ), která usiluje o to, aby ka\u017edý \u010dlov\u011bk objevil své mo\u017enosti. Ka\u017edý jedinec je svým vlastním jedine\u010dným procesem.<\/span><\/span> Rogers ( 1957, 1959, 1986 ) stanovil pro terapeutickou zm\u011bnu osobnosti podmínky nutné a posta\u010dující, které tvo\u0159í \u010dást na klienta zam\u011b\u0159eného systému a jsou úst\u0159edním tématem všech typ\u016f pozitivních interpersonálních vztah\u016f. V této formulaci konstatuje, \u017ee k terapeutické zm\u011bn\u011b osobnosti dojde v situaci, kdy klient vnímá kongruentního terapeuta a kdy se terapeut sna\u017eí neustále empaticky rozum\u011bt a udr\u017eovat pozitivní vztah ke klientovi, ani\u017e by kladl jakékoliv podmínky. Rogers ( 1961, 1980, 1986 ) b\u011bhem svého \u017eivota jednal o t\u011bchto podmínkách a uva\u017eoval o jejich variacích. P\u0159es veškerou svoji otev\u0159enost novým myšlenkám a zm\u011bnám však Rogers nikdy nepot\u0159eboval m\u011bnit základ své teorie a praxe. Zaujetí pro zm\u011bnu nezm\u011bnilo jeho disciplinované a p\u0159ísné zpracování teorie ( Rogers, 1959 ), ve které základním stavebním kamenem terapeutické zm\u011bny je klientovo pro\u017eívání nepodmín\u011bn\u011b pozitivního p\u0159ijetí. Domnívám se (Bozarth, 1992), \u017ee Rogersova teoretická výpov\u011b\u010f chápe podmínky kongruence, empatického chápání a bezpodmíne\u010dn\u011b kladného p\u0159ijetí jako vysoce vztahov\u011b propojené. Ovšem význam terapeutovy kongruence nebo opravdovosti tkví p\u0159edevším v tom, \u017ee terapeutovi tyto vlastnosti umo\u017ení lépe zakoušet zbývající podmínky ve vztahu ke klientovi. Navíc je empatické naslouchání chápáno jako nej\u010distší cesta pro komunikaci a bezpodmíne\u010dné pozitivní p\u0159ijetí. V podstat\u011b Rogers tvrdí, \u017ee psychologické dysfunkce individua jsou zavin\u011bny narušením jeho p\u0159irozeného r\u016fstu podmínkami "být hoden existence", které zvnit\u0159nil ve vztahu k významným osobám. Následné \u0159ešení problému a psychologický r\u016fst vyplývá z osvobození se od t\u011bchto introjekt\u016f a podmín\u011bného vztahu k sob\u011b.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

KRITIKA KRITICISMU<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Výše uvedené teoretické východisko je d\u016fle\u017eité, proto\u017ee nap\u0159. Quinn ( 1993 ) uvádí: " Tato víra vede na stran\u011b terapeutov\u011b k p\u0159es-v\u011bd\u010dení, \u017ee klient provede rozhodující díl práce v terapii tím, \u017ee bude schopen zm\u011bny ve sm\u011bru r\u016fstu " (s.11). Quinn zjevn\u011b v\u011b\u0159í, \u017ee stojí proti Carlu Rogersovi, i kdy\u017e sám sebe nazývá na klienta zam\u011b\u0159eným tera-peutem. Poskytuje klasický p\u0159íklad odmítnutí základního p\u0159edpokladu a následných implikací pro r\u016fst. Quinn základní p\u0159edpoklady ozna\u010duje jako "naprosto nedokazatelné ", "mohli bychom se tázat, jest-li existují \u010di neexistují i jiné pobídky stejn\u011b motiva\u010dn\u011b ú\u010dinné, jako je tendence k sebeaktualizaci" ( s.11)? Na to téma by se samoz\u0159ejm\u011b mohl rozvinout \u017eivý dialog. Znalecky se k n\u011bmu vyjád\u0159il nap\u0159. Ford ( 1994 ). Quinn však prost\u011b zavrhuje Rogers\u016fv p\u0159edpoklad jako neudr\u017eitelný. Odmítá základní tezi na klienta zam\u011b\u0159ené terapie a na základ\u011b své klinické zkušenosti usuzuje, \u017ee "pro úsp\u011bšný záv\u011br je konfrontace naprosto nezbytná…"( s.11 ). Krátce, vyjad\u0159uje nedostatek d\u016fv\u011bry v daný p\u0159ed-poklad a pro obhajobu svého stanoviska nachází podporu ve své klinic-ké práci – na úrovni anekdoty. Quinn dále pokra\u010duje kritikou na klienta zam\u011b\u0159ené teorie v kontextu "sekundárního zisku" a "teorie sociálního u\u010dení", co\u017e jsou koncepty, které vycházejí ze zcela odlišných základ-ních východisek. Na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159enou terapii Quinn pova\u017euje jako terapii p\u0159íliš zam\u011b\u0159enou na \u010dlov\u011bka ( to je problém, jen\u017e si stanovil) a sebeaktualizaci jako p\u0159íliš pozitivní. Uzavírá, \u017ee " hlavn\u011b v pozd\u011bjším stádiu terapie vzniká \u010dasto pot\u0159eba ur\u010dité konfrontace, sporu, pobídnutí, vy\u0159\u010dení nep\u0159íjemné pravdy, která klientu usnadní p\u0159echod k plné funk\u010dnosti " (s.11). Klient tedy u\u017e není ten, který zná sv\u016fj \u017eivot nejlépe. Terapii m\u016f\u017ee zlepšit odlišný terapeut\u016fv náhled vycházející z jiného teoretického referen\u010dního rámce.<\/span><\/span> Cain, který byl prvním iniciátorem ( 1993 ) jak Asociace pro roz-voj na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159eného p\u0159ístupu ( the Association for the Develop-ment of the Person – Centered Approach ), tak \u010dasopisu The Person – Centered Review, podobn\u011b opominul celou bázi teorie, kdy\u017e píše: " ..celá na klienta orientovaná komunita z\u016fstala v izolaci a je nedot\u010dena významným pokrokem znalostí na poli jiných p\u0159ístup\u016f psychologického poradenství a psychoterapie" (s.135). Nový poznatek, aby mohl být integrován, musí být konzistentní se základními teoretickými premisami nebo je musí vhodn\u011b podn\u011bcovat k jejich dalšímu \u0159ešení. Musí zapadat do základních p\u0159edpoklad\u016f teorie. Takový pokrok, který je zalo\u017een na vlastních p\u0159edpokladech terapeutovy odborné znalosti, který popírá na klienta orientovanou pozici, je\u017e "v\u011b\u0159í v klientovu vlastní autoritu.." ( Bo- zarth, 1990, s.63 ), je v nejlepším p\u0159ípad\u011b irelevantní.<\/span><\/span> Další p\u0159íklad nep\u0159esného vnímání Rogersovy teorie z perspektivy odlišných systém\u016f obvi\u0148uje Rogerse, \u017ee navrhuje "univerzální lé\u010debný plán a nedostate\u010dn\u011b diferencuje jednotlivé p\u0159ípady"( Norcross,1992,s.8 ). Fay a Lazarus (1992, abstrakt) kritizují Rogerse, \u017ee nerespektuje princip p\u0159izp\u016fsobení terapie pot\u0159ebám pacienta. Stanovisko t\u011bchto autor\u016f, \u017ee klinik je v\u011bdoucím \u0159editelem terapie šité na míru pacienta,je natolik odlišné od Rogersovy d\u016fv\u011bry ve schopnost klienta rozpoznat, co je pro n\u011bj v dané chvíli nejlepší, \u017ee dochází k ironickému nepochopení na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159ené terapie. Autor\u016fm n\u011bjakým zp\u016fsobem uniklo, \u017ee praxe na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159ené terapie je orientována na individuální rozdíly a není p\u0159edur\u010dena "\u010dinností naplánovanou autoritativním terapeutem, který p\u0159ebírá odpov\u011bdnost za lé\u010dení klienta a jeho chování" ( Bozarth, 1991, s.467). Zakoušení ur\u010ditých postoj\u016f k jedinci není toté\u017e jako p\u0159edpisování " vztahových postoj\u016f a technických intervencí pro ka\u017edou situaci…" ( Norcross, 1992, s.8 ). Fay a Lazarus jsou plni ú\u017easu nad jiným druhem vztahu k lidem, kdy\u017e sarkasticky poznamenávají: ".. Kdyby m\u011bl Rogers pravdu, neexistoval by \u017eádný problém v obtí\u017eném u\u010dení se specifickým technikám – být v\u0159elý, opravdový, kongruentní, empatický a ustanovit období dobré terapeutické aliance " (s.3)! Je v tom kus ironie, \u017ee je to práv\u011b tak. Na klienta zam\u011b\u0159ený terapeut d\u011blá p\u0159esn\u011b to, co naléhav\u011b pot\u0159ebuje vztah s klientem. Jde \u010dáste\u010dn\u011b i o to pop\u0159át jedinci svobodu, aby si našel sv\u016fj zp\u016fsob, jak se vypo\u0159ádat se svými problémy. To je mo\u017ené v atmosfé\u0159e sdílení, akceptace pacientova pohledu na sv\u011bt, v atmosfé\u0159e bezpodmíne\u010dn\u011b pozitivního p\u0159ijetí. V kontextu na klienta zam\u011b\u0159ené teorie je ovzduší bezpodmíne\u010dn\u011b pozitivního p\u0159ijetí podmínkou pro rozvoj nepodmín\u011bn\u011b kladného sebepojetí klienta a následn\u011b p\u0159edpokladem úsp\u011bšného \u0159ešení jeho specifických problém\u016f. Terapie není uspo\u0159ádání ur\u010ditých podmínek v jednom p\u0159ípad\u011b a p\u0159edepsání lék\u016f ve prosp\u011bch pacienta v p\u0159ípad\u011b druhém. Terapie je lidské úsilí, které v\u011b\u0159í v r\u016fst ka\u017edého jedince a ve kterém terapeut rezonuje s jednotlivými lidmi. Quinnovo stanovisko je, pokud se týká víry v sebeaktualiza\u010dní tendenci, správné "…v praxi vede na stran\u011b terapeutov\u011b k p\u0159esv\u011bd\u010dení, \u017ee klient provede rozhodující díl práce v terapii tím, \u017ee bude schopen zm\u011bny ve sm\u011bru r\u016fstu " (s.11). Zdá se, \u017ee pro terapeuty jako znalce je t\u011b\u017eké toto stanovisko p\u0159ijmout. Tím více to platí pro ty, kte\u0159í se ozna\u010dují jako na klienta zam\u011b\u0159ení terapeuti, behaviorální terapeuti nebo sledují-li integrativní sm\u011bry.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

HLAVNÍ SPORNÉ BODY<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Pro\u010d je na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159ená terapie tak nedostate\u010dn\u011b chápána nebo p\u0159ijímána? Pro\u010d významní odborníci vyzna\u010dující se vysokou integritou, v\u010detn\u011b t\u011bch, kte\u0159í se pova\u017eují za terapeuty na klienta zam\u011b\u0159ené, chybují v chápání a (nebo) v p\u0159ijetí základ\u016f na klienta zam\u011b\u0159ené teorie? Mo\u017ená by pomohlo identifikovat n\u011bkteré z t\u011bch faktor\u016f, které le\u017eí v pozadí zmín\u011bných nedorozum\u011bní, a ur\u010dit základní prvky na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159eného paradigmatu.<\/span><\/span> Percep\u010dní schéma<\/span><\/span> Domnívám se, \u017ee prvním a nejp\u0159edn\u011bjším faktorem, který brání chápat teoretickou bázi, je bezvýhradná d\u016fv\u011bra v klienta b\u011bhem terapie. Mnozí r\u016fznými zp\u016fsoby opoušt\u011bjí toto stanovisko a zkreslují jeho význam. Mohu opakovat Quinnovu námitku jako p\u0159íklad nep\u0159ijetí daného p\u0159edpokladu: "..klient provede rozhodující díl práce v rámci terapie, klient se bude ubírat cestou svého osobnostního r\u016fstu." Míra této d\u016fv\u011bry v klienta tvo\u0159í základní rozdíl mezi terapií na klienta zam\u011b\u0159enou a jinými terapiemi. Rogers a Sanford (1984) píší v souladu s Albertem Szent – Gyorgyi: ".. v \u017eivot\u011b existuje sm\u011br k sebezdokonalení. Na \u010dlov\u011bka zam\u011b-\u0159ená terapie vkládá svou d\u016fv\u011bru práv\u011b v tuto cestu ke zdokonalování. Je to klient, kdo ví nejlépe, kam má jít a jak se tam má dostat. Proto\u017ee to je pro mnoho praktik\u016f a odborník\u016f nep\u0159ijatelná pozice, integrují ji do svých vlastních percep\u010dních schémat. Je to patrné z toho, jak tito auto\u0159i musí reintegrovat terapeutický postoj k podmínce nutné a posta\u010dující ke "zp\u016fsobu lé\u010dby", to jest k fenoménu "jednotné lé\u010dby". Rogersova konceptualizace terapeutického postoje k jiné lidské bytosti je v\u010dlen\u011bna do terminologie jako technický eklekticismus. Norcross (s.8) jasn\u011b ukazuje svou odlišnost od paradigmatu na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159eného p\u0159ístupu, kdy\u017e se ptá: "Kým vedené lé\u010dení, jaký druh lé\u010dení a jaké okolnosti jsou nejvhodn\u011bjší pro jedince se specifickým problémem?"(Paul,1967,s.111). Navíc je jejich percep\u010dní schémata vedou k tvrzení, \u017ee psychologický výzkum vyvrátil Rogersovu konceptualizaci nutných a posta\u010dujících podmínek ve prosp\u011bch "na míru šité" terapie pro klienty s jednotlivými dysfunkcemi ( Lazarus a Lazarus, 1992, Norcross, 1992 ). Jsou samo-z\u0159ejm\u011b i jiné interpretace výzkum\u016f uvedených v literatu\u0159e. V nedávné dob\u011b n\u011bkte\u0159í auto\u0159i ( Lazarus, 1993, Norcross, 1993 ) oznámili, \u017ee výsledky výzkum\u016f potvrzují osobnost klienta a m\u011bnitelný vztah jako nejvýznamn\u011bjší faktory efektivní terapie. P\u0159ipojují však, \u017ee terapeut m\u016f\u017ee tvo\u0159it a ur\u010dovat vztah pro jednotlivé klienty – lpí tedy na odbornosti terapeuta.<\/span><\/span> Cain zastává ur\u010ditým zp\u016fsobem podobné percep\u010dní stanovisko, kdy\u017e navrhuje, \u017ee klientova kapacita hledání vlastního sm\u011bru m\u016f\u017ee být podpo\u0159ena neinterven\u010dním odborným zásahem terapeuta v podob\u011b r\u016fzných forem povzbuzení a (nebo) rozboru situace. Cain uzavírá (1993), \u017ee Rogersova teorie je "..malá pomoc v chápání po\u010detných variací potí\u017eí a patologického chování (deprese, obsesívn\u011b-kompulzívní chování, narušený t\u011blesný obraz). Ignoruje jednoduše Rogersovo stanovisko, \u017ee takové "nálepky" jsou bez významu a \u017ee v souladu s rozvojem pozitivního sebepojetí se klient sám utká s "dysfunk\u010dními" problémy.<\/span><\/span> Percep\u010dní schémata vedou k nepochopení a (nebo) k nedostatk\u016fm v p\u0159ijetí ".. nejrevolu\u010dn\u011bjšího, nejzákladn\u011bjšího a nejmocn\u011bjšího terapeu-tického prvku Rogersova p\u0159ístupu "( Brodley, 1993, s.142 ). Tento prvek je slovy Brodleyové: ".. funk\u010dní role sebeaktualiza\u010dního konceptu, který formuje poradcovu zkušenost a projev specifických terapeutických postoj\u016f.." (s.142).<\/span><\/span> D\u011blat a být<\/span><\/span> Zdá se mi, \u017ee terapeuti píšící \u010dlánky s úmyslem kritizovat Roger-sovu konceptualizaci si pletou pojmy "d\u011blat" a "být" v procesu na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159ené terapie ( Bozarth, 1992 ). Z perspektivy nahlí\u017eející na terapeuta jako na experta, který n\u011bco pro klienta \u010di klientovi d\u011blá, m\u016f\u017ee na klienta zam\u011b\u0159ený terapeut vypadat, \u017ee u\u017eívá stejné metody lé\u010dení pro všechny problémy.<\/span><\/span> Z perspektivy terapeuta, který pro\u017eívá ur\u010dité postoje k \u010dlov\u011bku, je jakákoliv \u010dinnost odpovídající principu d\u016fv\u011bry v proces r\u016fstu klienta etická a vhodná. To, co \u010dlov\u011bk d\u011blá jako terapeut, jen kazí na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159enou pozici ".. jestli\u017ee se terapeut domnívá, \u017ee ví, co klientu schází, co by bylo pro n\u011bj nejlepší a kam by se m\u011bl ubírat " ( Bozarth, 1992, s.17 ).<\/span><\/span> Krátce – na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159ený terapeut klienta nelé\u010dí. Procít\u011bním ur\u010ditých postoj\u016f v\u016f\u010di klientovi mu spíše poskytuje atmosféru, ve které se m\u016f\u017ee cítit osvobozený natolik, aby samostatn\u011b \u0159ešil své problémy a dysfunkce.<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

SOUHRN<\/span><\/span> <\/span><\/em><\/p>\n

Z mého pohledu výše citovaní auto\u0159i nechápou nebo zkreslují na klienta zam\u011b\u0159enou teorii v tom, \u017ee lpí na p\u0159edpokladu, \u017ee terapeut nejlépe zná proces terapie a dokonce i její kone\u010dný cíl. Rogersovo hledisko, \u017ee klient ví, co je nejlepší, je ústupkem od terapeutovy "odbornosti". V\u011brnost na klienta zam\u011b\u0159ené teorii závisí na mí\u0159e terapeutovy ochoty vzdát se a na tom, jak je klient schopen p\u0159ekonat "interferující intervence" ze strany terapeuta.<\/span><\/span> Na klienta zam\u011b\u0159ený terapeut pracuje v rámci odlišného para-digmatu ne\u017e v\u011btšina ostatních. V paradigmatu, ve kterém je klient pova\u017eován za nejlepšího experta na sv\u016fj \u017eivot. ( Bozarth a Brodley,1991) Jiní takovou pozici nezastávají, nev\u011b\u0159í jí a snad ji i p\u0159ekrucují nebo kritizují její teoretická východiska. Odvr\u017eení teoretických p\u0159edpoklad\u016f vedoucí k hodnocení teorie z hlediska jiných teoretických postoj\u016f však nesleduje základní smysl Rogersovy teorie. Pro Rogersovu hlubokou d\u016fv\u011bru v sebeaktualiza\u010dní proces lidských bytostí vidím na klienta \u010di na \u010dlov\u011bka zam\u011b\u0159enou terapii v kontextu odlišného paradigmatu ne\u017e jiné terapie. Principy jako takové se mohou prolínat s ostatními teoriemi, ale základní stanovisko je radikáln\u011b odlišné – jen klient ví, co je nejlepší pro jeho \u017eivot.<\/span><\/span><\/span><\/em><\/p>\n


\n\t<\/span><\/em><\/p>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

UNIVERZÁLNÍ SYSTÉM PSYCHOTERAPIE C. H. Patterson University of North Carolina at Greensboro SOUHRN. V poslední dob\u011b se všeobecn\u011b p\u0159ijímá myšlenka, \u017ee existující teorie a p\u0159ístupy k psychoterapii, vyvinuté v západních kulturách, nejsou aplikovatelné na jiné kultury. Zde je p\u0159edkládán model, … Cel\u00fd p\u0159\u00edsp\u011bvek →<\/span><\/a><\/p>\n","protected":false},"author":2,"featured_media":0,"parent":68,"menu_order":0,"comment_status":"closed","ping_status":"closed","template":"","meta":{"footnotes":""},"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/pages\/171"}],"collection":[{"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/pages"}],"about":[{"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/types\/page"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/users\/2"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/comments?post=171"}],"version-history":[{"count":12,"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/pages\/171\/revisions"}],"predecessor-version":[{"id":767,"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/pages\/171\/revisions\/767"}],"up":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/pages\/68"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/www.spsbrno.cz\/sps\/wp-json\/wp\/v2\/media?parent=171"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}