PhDr. Dagmar Steinhäuselová
Základy psychologie písma – grafologická abeceda I. díl
Skripta I. a II. díl jsou součástí základního vzdělávacího kurzu
Ukázka z výukových skript:
I. kapitola Grafologie se zabývá hledáním vztahů mezi osobností a písmem. Termín grafologie – s přihlédnutím ke klasickému přístupu – můžeme charakterizovat jako předvědecké stadium psychologie písma. Je pro ni příznačné používání metod popisných, či pouze intuitivních, často jsou interpretace vysoce spekulativní. Tím, že byl rukopis později L. Klagesem začleněn do široké nauky o výrazu, došlo k definitivnímu přiřazení k psychologickým disciplínám. Od doby L. Klagese se také častěji užívá výrazu "psychologie písma" než grafologie, ačkoliv i dnes se často setkáme s používáním termínu promiskue.
Psychologie písma usiluje o vědecký výklad výrazového projevu, oprošťuje se od mechanického pojetí výkladu jednotlivých znaků. Současná moderní psychologie písma v zahraničí pak často splňuje požadavky, kladené na psychologický test, který se svým pojetím nejvíce blíží projektivním technikám. Písmo v podobě rukopisu může být stručně definováno jako fixovaný psychomotorický pohyb (určovaný psychickými, fyziologickými a mechanickými podmínkami pisatele), který je projevem pisatelovy osobnosti. Písmo je tedy primárně závislé na lidské psychice prostřednictvím centrální nervové soustavy, nikoliv výlučně na motorické aktivitě dominantní ruky. Tuto skutečnost prakticky potvrzuje fakt, že např. jedinci s amputovanými horními končetinami mohou psát např. ústy, dolními končetinami, loktem, ramenem apod.
Charakter písma se může také měnit vlivem přímých hypnotických sugescí. Centrální nervová soustava zajišťuje funkční koordinaci, podmiňuje obsahovou stránku písma. Písmo je originální a jedinečné. Myšlenka individuálnosti písemného projevu souvisí též s výpočty Osborna, který zjistil, pravděpodobnost, že by se našly 2 rukopisy zcela shodné, je v poměru 1 : 68 trilionům. Chápeme-li typ jako ideální formu, které se jednotlivec více méně blíží, můžeme ovšem hledat i souvislosti mezi poznatky typologickými a oblastí rukopisného projevu. Z tohoto hlediska je nejčastěji uváděna typologie Kretschmerova, Jungova a Sprangerova.
Neurofyziologické předpoklady písma
Nejdůležitější oblastí centrální nervové soustavy, která se podílí na realizaci písemného aktu, je jádro korového motorického pole v precentrálním mozkovém závitu, zaujímající Brodmanovy arei 6,44,45 a částečně i areu 8. Toto jádro představuje fylogeneticky nejmladší a nejvýše specializovanou motorickou komponentu centrální nervové soustavy, která zabezpečuje ovládání a jemnou regulaci a koordinaci tonických i kinetických motorických výkonů, především u pohybů vysoce specializovaných, se kterými se setkáváme u jemné rukodělné práce, řeči a písma. Vedle motorické korové zóny je lidská motorika ovlivňována i fylogeneticky staršími útvary, především podkorovou šedí. Z podkorové etáže je Pophalem připisována klíčová úloha striatu a palidu.
Striatum vykonává na motoriku všeobecně tlumivý vliv. Jeho funkční oslabení má za následek hyperkinesy, rozmáchlé, málo tlumené pohyby a pravděpodobně i klidový třes.
Palidum (zevní) představuje do jisté míry antagonistický striátový systém. Při jeho oslabení nebo destrukci dochází při pokusech se zvířaty k pohybové inaktivitě, ztrátě souhybů až ke kataleptickým stavům. V Hrbkově pojetí se na řečových funkcích, jejichž jedním výrazem je i řeč psaná – písmo, podílí 6 následujících korových okrsků: logestetický a grafestetický okrsek proprioceptivního pole, logomotorický a grafomotorický okrsek motorického pole, jádro korového pole akustického a jádro korového pole optického.
Podle Luriji psychologická analýza ukazuje, že v různých jazykových systémech má proces písma různou psychologickou strukturu. U většiny národů je otázka písma problémem překódování fonemat (zvuků) v grafemata (optické prvky). Naproti tomu např. v čínštině postihují tzv. ideogramy význam psaného, nikoliv tok řeči. V angličtině nebo francouzštině se zase k popisu některých fonemat používá celého uskupení písmen, která často nemají neměnný charakter. Lurija takto vyvrací představy o přísně lokalizovaném mozkovém centru písma. Písmo se od řeči odlišuje jak z hlediska genetického, tak i psychofyziologického.
Řeč se formuje v raných etapách vývoje, písmo mnohem později a je výsledkem speciálního učení. Písemná řeč předpokládá analýzu, uskupení zvuků. Tento charakter zůstává dlouhou dobu zachován (v písmu má z hlediska grafologického podobu tzv. impulsu tahového, písmenného a slovního). Teprve v pozdních etapách vývoje se stává písmo automatizovaným – mezi 10. a 13. rokem – v závislosti na individuálním vývoji a pohlaví (u chlapců o něco dříve – impuls větný).
Příhoda zjišťoval, které orgány se hlavně účastní na produkci písma. Individuální odlišnosti se týkaly účasti ramenních kloubů. Dále byla zkoumána úloha jednotlivých částí horní končetiny prstů, ruky, předloktí, paže. Výsledkem analýzy je mimo jiné, že v procesu učení se vytvořily u každého pisatele určité charakteristické pohybové koordinace v centrální nervové soustavě. Tyto tvoří specifický vzhled písma, zároveň s odlišnostmi v tlaku, rychlosti a rytmu psacího pohybu.
Teoretická východiska Stručně řečeno, teoretická východiska, obecné zákony interpretace se zakládají na předpokladu, že písmo je výrazovým pohybem a symbolickým úkonem. Podle Klagese písmo jako grafická registrace pohybu, může být východiskem pro identifikaci řady kvalit, které se navenek objevují v gestech a jiných mimických projevech individua. Každý výraz, především pak motorický, má dva principiální rysy:
1) rys výrazový
2) rys znázorňovací
ad 1) je podmíněn zákonem, podle kterého každý duševní požitek (aktuální i minulý) je reprezentován odpovídajícím pohybem s typickou dynamikou, která má tendenci stereotypu – stereotypně se opakuje za stejných podmínek. Při velmi výrazném vyjádření tohoto rysu hovoříme podle Klagese o písmu expresívním.
ad 2) je úzce svázán s vnitřním ideálním obrazem. Tento je propojen s hlubšími kvalitami osobnosti. Pokud je tento rys akcentován, hovoří se o zvláštním typu rukopisu. Zejména spontánní pohyb je spoluvytvářen osobní obrazovou směrnicí. Psací pohyb je podle toho spoluurčován osobním prostorovým smyslem. Symbolický interpretační systém je ovlivněn hlubinnou psychologií. V tzv. pásmové teorii je rukopis chápán jako prostorově a výrazově symbolický děj.
Směrodatná jsou 2 základní hlediska – symbolika plochy a tvarů. Plocha je členěna do 4 základních směrových dimenzí. Směr zleva doprava symbolizuje tok času. Na levé straně je situován počátek děje, minulost, příčiny, na pravé straně – budoucnost, perspektivy, cíle. V proximální oblasti je lokalizováno "duševno, vědomí", do distální oblasti – "hmota, nevědomí". Naše písmo je realizováno ve 3 pásmech.
Těla písmen vyplňují pásmo střední, do pásma horního a spodního zasahují horní a spodní smyčky středních a dlouhých písmen. Subjekt mívá tendenci některé z těchto písmen zdůrazňovat – prodloužením, tlakem, šíří, obohacením apod. Tato tendence je využívána k úvaze o dominantních rysech subjektu.
Obr. č. a) Duchovno Mysticismus Utlumenost Odbojnost Zdrženlivost Útočnost Introverze Extroverze Návrat Pokrok Egoismus Altruismus Ziskuchtivost Umíněnost Svéhlavost Materialismus Pudy
Obr. č. b) Duch, vědomí, ideje Minulost Budoucnost Počátek Perspektiva Příčina Cíle Hmota, nevědomí, pudy
Obr. č. c) SUPER EGO oblast duchovna, ideí intelektualita EGO oblast činnosti Hranice vědomí ID oblast hmoty, pudů podvědomí